Recenze: Song to Song

Vizuálně zajímavý snímek s hvězdným obsazením, který nenabízí tradiční příběh.
 
 
Režisér a scénárista Terrence Malick pokračuje ve vizuálních hrátkách, které představil už v předešlých snímcích Knight of Cups a K zázraku. Jak je pro něj v posledních letech tvorby typické, jeho snímek nesleduje příběh, ale divákovi předkládá sled obrazů, které mají spíše vzbudit určitou náladu než něco vyprávět.

Ani zde nechybí hvězdné obsazení, protože známé tváře tohoto tvůrce následují, i když nad tím divák může krčit rameny sebevíc. Cook (Michael Fassbender) je majetnický a egoistický hudební producent, ke kterému se upnuly začínající talenty BV (Ryan Gosling) a Faye (Rooney Mara) s vidinou, že díky němu prorazí. Místo toho se zaplétají jak do jeho mocenských hrátek, tak do milostného trojúhelníku. Když se vymaní z jeho nadvlády, Cook si místo nich najde jiného mazlíčka, naivní servírku (Natalie Portman). BV nedokáže překonat fakt, že Faye ho podváděla, a oba hledají útěchu v náručích jiných. To vše na pozadí austinské hudební scény.

I ze sebeobyčejnější vztahové zápletky může být zajímavý příběh, ale tady se žádný příběh neodehrává.I ze sebeobyčejnější vztahové zápletky může být zajímavý příběh, ale tady se žádný příběh neodehrává. Dialogy prakticky neexistují, každá postava se čas od času ujme úlohy vypravěče a vede prostřednictvím voice-overu monolog, třeba i několik desítek minut. Děj filmu doprovází nějakými výroky o životě, aniž by to, co se děje na plátně, s tím nějak souviselo a dávalo smysl. Tento komentář/scénář pochází od Malicka, jednání herců bylo většinou výsledkem improvizace, více či méně zdařilé. Fassbender ji zvládá asi nejlépe, což může být dáno do velké míry tím, že hraje excentrického “zlého” producenta, zatímco postavy Mary a Goslinga jsou spíše citlivé, pohlcené hudebním průmyslem, aniž by byly zvlášť spokojené se svou kariérou nebo se sebou samými.

Fascinující, poetické a náladové hry kamery s herci nás ale po pár minutách omrzí. Začneme tápat v ději, na nepropracovaných charakterech nám nebude záležet, zasněné pohledy z prosklených domů s duchaplným komentářem nám začnou připadat patetické. Monology o citech, snech a touhách, se kterými roztříštěné dění na plátně pramálo souvisí, nás začne nakonec nudit a iritovat. Neustálé hledání záchytných bodů v nesouvislém sledu obrazů začne být mdlé a únavné. Monotónní pokus o drama by asi lépe fungoval jako dokument o austinské hudební scéně, než snaha o vyprávění příběhu a bojkot opravdového vyprávění zároveň. Některé scény nás na chvilku dokáží upoutat, ale postavy jsou nám natolik vzdálené a povrchně vykreslené, že nás to u celovečerního snímku přestane bavit. Song to song si může užít ten, koho plně upoutá Malickovo skládání esteticky zajímavého filmového puzzle bez hlubší podstaty.

Diváka, který preferuje klasickou dějovou linii a na experimenty si nepotrpí, Song to song jednoduše neuspokojí ani navzdory hvězdnému obsazení. Vyprávění se zde (záměrně) nedaří a možná ani není co vyprávět. Postavy nám zůstanou vzdálené, Malick spoléhá buď na naše sympatie k hercům nebo na ztotožnění se s charaktery, ale to jde těžko, protože kdo z nás tráví většinu svého času na párty u bazénu nebo v zákulisí koncertů s Iggy Popem?
 
 

V texaském Austinu nuda nebude.


 
 

Nekonečné koncerty a večírky jsou součástí děje.


 
 

A spousta her s barvami i herci samotnými.


 
 

50%

Song to Song

Diváka, který preferuje klasickou dějovou linii a na experimenty si nepotrpí, Song to song jednoduše neuspokojí ani navzdory hvězdnému obsazení. Vyprávění se zde (záměrně) nedaří a možná ani není co vyprávět. Postavy nám zůstanou vzdálené, Malick spoléhá buď na naše sympatie k hercům nebo na ztotožnění se s charaktery, ale to jde těžko, protože kdo z nás tráví většinu svého času na párty u bazénu nebo v zákulisí koncertů s Iggy Popem?

  • Hodnocení

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací