Láska někdy nestačí.
V padesátých letech minulého století, uprostřed zapáleného budování stalinského Polska, se odehrává příběh zpěvačky Zuly (Joanna Kulig) a hudebníka Wiktora (Tomasz Kot). Přestože jsou odlišní jako den a noc, jeden druhého potřebují ale nikdy spolu nedokáží vydržet. Od folklorní hudby Varšavy až na západ k jazzu a Paříži, ti dva se hledají a schází, opakují pokusy o setrvání spolu jak na kapitalistickém západě, tak v tuhém komunismu. Jde takový vztah udržet až navěky?
Režisér Paweł Pawlikowski se proslavil snímkem Ida, za který získal i Cenu Akademie. I ve Studené válce se doslova vyřádil. V touze zachytit charakterové rysy svých rodičů si vymyslel celý fiktivní příběh, který s jeho otcem a matkou pojí pouze jména a povaha. Opět se rozhodl pro černobílé ztvárnění, nutno říct, že to byl důležitý krok. Přestože barva by dodala na zajímavosti například oblečení folklorních souborů, černobílá snímek tak nějak vystihuje. I díky ní nás film hluboce zasahuje, ale zároveň se cítíme jako nezúčastnění pozorovatelé, kteří nemají právo vstupovat do soukromí dvou lidí.
Jejich postavy jsou natolik hluboké, že po opakovaném zhlédnutí filmu nalezneme mnoho dalších detailů.„Zůstanu s tebou až navěky, ale musím ti říct, že na tebe donáším,“ to pronese Zula v prvních minutách filmu a tato věta ji vystihuje. Dívka z chudých poměrů, drzá, nespoutaná a se syrovým talentem, která touží mít víc, než měla. Co na tom, že v komunismu? Politické poměry pro ni nejsou nejdůležitější. Herečka Joanna Kulig si zahrála už v Idě a opravdu je svým vzezřením i projevem takovou postavou, Zulou. To Tomasz Kot je o něco zkušenější polský herec, a i on si s rolí kultivovaného muzikanta poradil po svém a hezky. Jejich postavy jsou natolik hluboké, že po opakovaném zhlédnutí filmu nalezneme mnoho dalších detailů.
Nicméně to nejsou herecké výkony, které zaujmou nejvíce. Tím je totiž režie, kamera a hudba. Geniálně vymyšlené vystříhání jen některých momentů životů, ze kterých se stává příběh. Snad nás někdy trochu zamrzí, že nevíme, co se v letech vypuštěných střihem stalo, ale zatmívačky a nové scény jsou natolik poutavé, že na to rychle zapomeneme. Působí dojmem divadelního vystoupení, kdy se na chvíli zatáhne opona, a kulisáci vytvoří nové prostředí a nové podmínky.
Kameru ostříleného umělce Łukasze Żala lze považovat za největší přínos do snímku. Nejde vyjádřit jinak než, že je krásná. Variace pohledů a záběrů nás pohltí, na scénu se díváme shora, z jedoucího vozidla nebo se pohybujeme spolu s postavami. Do toho už zmiňovaný černobílý efekt dodává pocit opravdového chladu studené války.
Dalo by se toho napsat více, ale každý posoudí sám lépe. Celkově je radost mít v kinech snímek jako Studená válka. Povedl se po mnoha stránkách, kamera, a navíc černobílá, vytváří prostor pro kompozici filmu. Ta pak nechává vyniknout zejména hudební stránku. Skoro každá z částí snímku, rozdělená zatemněním, začíná hudbou, ať už polskou regionální, budovatelskou nebo hudbou Paříže. Muzice se daří vykreslit dojem nevyhnutelnosti osudu, melancholie a krásy. Dohromady s tím stojí hlavní herci, oba sympatičtí na pohled, a dostatečně zkušení, aby podobné role zvládli. Paweł Pawlikowski ve Studené válce bez debat prokázal, že Oscara za Idu nedostal náhodou.
Spíš?
Jsi připravená na seskok padákem?
Á raz dva tři, raz dva tři.
Studená válka / Zimna wojna
Dalo by se toho napsat více, ale každý posoudí sám lépe. Celkově je radost mít v kinech snímek jako Studená válka. Povedl se po mnoha stránkách, kamera, a navíc černobílá, vytváří prostor pro kompozici filmu. Ta pak nechává vyniknout zejména hudební stránku. Skoro každá z částí snímku, rozdělená zatemněním, začíná hudbou, ať už polskou regionální, budovatelskou nebo hudbou Paříže. Muzice se daří vykreslit dojem nevyhnutelnosti osudu, melancholie a krásy. Dohromady s tím stojí hlavní herci, oba sympatičtí na pohled, a dostatečně zkušení, aby podobné role zvládli. Paweł Pawlikowski ve Studené válce bez debat prokázal, že Oscara za Idu nedostal náhodou.
- Hodnocení