Recenze: Poslední slovo Charlotty Gariggue Masarykové

Chcete slyšet poslední slovo?
 
 
Tak pragmaticky začíná tento nový polodokument, který pro druhý kanál České televize přichystal režisér a scenárista Josef Císařovský. Samotný námět zní velmi zajímavě a slibně, ovšem finální realizace bohužel trochu v některých ohledech pokulhává. I když formát polodokumentu je originální a případné hrané scény působí v rámci celé podívané jako takové oživení, tak jejich výsledná podoba nepřísluší materiálu, se kterým pracuje.
Snímek se totiž zabývá životem Charlotty Garrigue Masarykové. Příběh proplouvá od jejích raných začátků, přes osudové setkání s Masarykem až po její konečná léta. Strohá dokumentaristická fakta jsou prolnuta hranými scénami s herci.

A zde narážíme na první problém. Hrané scény totiž působí jaksi zvláštně a strnule. Herci zkrátka nepodávají příliš kvalitní a přesvědčivé výkony. Anna Císařovská a Marta Vančurová, které zde ztvárňují Charlottu Garrigue Masarykovou mladší a starší, jsou v roli titulní hrdinky příběhu poněkud strnulé a jejich přednesy se zdají umělé a lehce řečeno nepřesvědčivé. Když obě vyprávějí, coby titulní hrdinka příběhu zní nepřirozeně a bez emocí. Obdobně jsou na tom i Milan Ligač a Pavel Pavlovský, kteří si zde zahráli mladší a starší verze Tomáše Garrigua Masaryka. Zde působí na diváka ještě další efekt, kterým je fyzická podoba obou herců s jejich reálnou předlohou. Ligač se na jedné straně opravu podobá mladému Masarykovi, na straně druhé se u Pavlovského zkrátka maskérům nepovedlo dostatečně a autenticky přiblížit herce k jeho předloze. Každý má vžito v podvědomí, jak Masaryk vypadal ve stáří, a Pavlovského velký vous a neupravené vlasy bohužel kazí tento dojem.

Natáčelo se nejen v Praze a Česku, ale například i ve Spojených státech, domovské zemi titulní hrdinky.Jak herecké výkony, tak masky, kostýmy, ale i celkové zpracování dokumentu působí jaksi amatérsky. Nepomáhá ani fakt, že se tvůrci vydali do různých zákoutí světa, aby odkryli co nejvíce o první dámě první republiky. Natáčelo se nejen v Praze a Česku, ale například i ve Spojených státech, domovské zemi titulní hrdinky, kde dokumentaristé navštívili její rodné město i kostel, do kterého chodila rodina Garrigueů. To vše jistě dodává filmu na zajímavosti, ovšem problémem je, že byť jsou tyto záběry unikátní, tak jejich provedení je zvláštní. Záběry kamery jsou zcela nelogické (například dlouhé záběry na zapadající a vycházející slunce nad Pražským hradem a podobně). Celkově působí, že kameraman zde neodvedl příliš profesionální práci.

A není jediný, to samé platí pro skoro celý filmařský tým. Špatné jsou nejen záběry, ale i grafické prvky, mezi které patří i přechody mezi jednotlivými scénami. Ty působí, jako výtvor studenta střední školy, zkrátka něco, co by s trochou cviku dokázal i amatér. Na druhé straně však mile potěší hudební vložky, které ať už jsou „živě“ hrané Charlottou G. M. nebo pouštěné ze záznamu, navozují příjemnou atmosféru snímku.

Dohromady je Poslední slovo Charlotty Garrigue Masaryk zajímavým, ale bohužel ne zcela povedeným dílem. Na jedné straně se tu střetáváme s originálním pojetím vyprávění, kdy se prolíná dokumentaristický žánr s hraným filmem, a to prostě ne vždy úplně funguje. Herci jsou strnulí a podávají ne příliš přesvědčivé výkony. Mínusem je i vizuální stránka filmu, dlouhé nelogické záběry, odfláknuté přechody a grafické vložky, to vše mu ubírá na atraktivnosti. Co však patří mezi velká pozitiva, jsou záběry ze Spojených států, rozhovory se zajímavými hosty, jmenovitě nejvýznamněji s pravnučkou Masarykových, a milý hudební doprovod. Celková podívaná tak působí jaksi amatérsky a nedodělaně, což je škoda. Jak je totiž ze snímku patrno, tato první dáma měla velmi zajímavý život, a to je jediný důvod, proč tento polodokument stojí za to vidět.
 
 

Kočka leze dírou…

„Milý tatínku, ve vězení se mám fajn. Pozdrav a pusu, Alice.“

Masaryk si ve stáří zamiloval koně.