Recenze filmů

Svatba mezi citróny / Den skaldede frisor – recenze


Tak bude ta romance sladká, nebo kyselá?

 

Když Susanne Bier usedla na režisérskou židli naposledy, vzniklo z toho drastické drama Lepší svět, které bylo oceněné dokonce Oscarem. Po masivním úspěchu s temným příběhem přišla dánská filmařka s něčím tradičnějším a komornějším. Svatba mezi citróny nemá příliš velké ambice, i když vám paradoxně může nahradit Skyfall – pokud se vám zasteskne po ikoničtějším představiteli Jamese Bonda.

Směsi hořkosladké komedie a romantického příběhu s různě postavenými vztahy se naštěstí podařilo vyvarovat obrazu některých dnešních divadelních her. Možná kromě vypjatých scének blízko závěru se nedočkáme chvíle, kdy by se postavy postavily vedle sebe a v klaustrofobní atmosféře si pořádně daly najevo, jak jedna druhou nemůžou vystát. Místo toho je pro zúčastněné dokonce i otevřený střet  spíš nezbytným ventilem, jehož je třeba k „ujasnění“ vztahů a skutečných pocitů bez přetvářky. Hlavní dvojice Philip (Pierce Brosnan) a Ida (Trine Dyrholm) prožívají dlouhodobé trápení, ale když prožívají čas spolu, dokáží ze sebe vytáhnout to nejlepší. Vlastně, i když sami narazí na nějaké nové neštěstí, celá situace v ten moment spíš vyzní jako průšvih k zasmání, jakkoliv mají hrdinové k optimismu daleko.

Je asi zbytečné zdůrazňovat, že Brosnan nechává svoji zapadající hvězdu zářit silně a jeho image je možná pro tento druh filmu až škoda. Postava Idy není přísně vzato moc zajímavá a ani být nemá. Herečka má ovšem kritický úkol přecházet mezi humornou rovinou a tragickým podtextem, v Idyně případě oprávněný strach z nejisté budoucnosti, což Dyrholm zvládá více než adekvátně. Vyhraněnější komickou figurku zase výtečně hraje Kim Bodnia jako Idyn manžel Leif.

Bohužel, mladí snoubenci Astrid (Molly Blixt Egelind) a Patrick (Sebastian Jessen) i jejich představitelé zůstávají pozadu za starší generací a místo svébytného charakteru prostě slouží k rozpohybování příběhu a k ukázce další z mnohých forem nesnadného vztahu.

Když to vyvážíme krásnou scenérií a hudbou, zjistíme, že vlastně skoro vše teoreticky funguje správně. Jenže scénář a příběh jsou silnou Achillovou patou. Ne proto, že by něco z toho bylo nějak hrozné, spíš se obojí z většiny snadno zapomene a skoro dvě hodiny jsou vzhledem k námětu překvapivě moc. Naštěstí vám nejedna hřejivá vzpomínka přece jen zůstane.
 
 

„Tahle loď se kdysi uměla potopit a také provést pozemní útok!“


 
 

„Netrap se, synku. Pokud ti to nevyjde, pořád tu je  její matka pro mne!“


 
 

„Připijme si na následující žárlivé scény kolem Pierce!“

Shrnutí

Hodnocení 65%
Hodnocení čtenářů
0 % dle 4 čtenářů
0


Napsat komentář