Recenze filmů

Star Trek: Do temnoty / Star Trek Into Darkness – recenze


Hledání Johna vyvolá Kirkův hněv a skončí v Objevené zemi.

 

Pocit, že se díváte na úžasné dobrodružství, o němž nesmíte přemýšlet, vás možná napadne u většiny akčních snímků. Možná ani ne, jelikož většina z nich se nesnaží být něčím víc než rutinní dávkou adrenalinu. Filmy ze světa Star Treku to mají těžší, jelikož se často snaží také vyburcovat nějaké to přemýšlení, ale onomu záměru se do cesty staví nedůslednosti jejich vlastního scifistického světa. Asi každý z předcházejících jedenácti filmů má rozpory, ale u některých (podle staré pověry to platilo o těch se sudým číslem) si toho člověk ani nevšiml. Star Trek X: Nemesis údajně pravidlo o sudých a lichých číslech porušil a místo něj se dalo s určitým potěšením dívat na jedenáctý a ještě donedávna na poslední díl. Star Trek: Do temnoty to zvládá také, možná i víc, ale zůstává poplatným potřebám masového diváka.

Pokud se někomu stýská po „opravdovém Star Treku“ v jeho televizní podobě, nejspíš si užije úvod, kdy Enterprise zaparkovala na planetě primitivních mimozemšťanů. Ne vše zde sice dává smysl, ale je to jeden ze záblesků, kdy nám Abrams a jeho scénáristé nechávají ochutnat úžas a hravost z poznávání cizího, jak to v nejčistší podobě existovalo právě v původním seriálu ze 60. let.

Zbytek výletu do temnoty je pak už něco úplně jiného. Ve svém preview jsem se zmínil o možné podobnosti se třetím hraným seriálem – Deep Space Nine. Přirovnání je pořád na místě, s tím rozdílem, že Deep Space Nine kromě akce a politických témat oplýval také inteligentním zpracováním a v něm nový přírůstek do série prostě pokulhává. Orci, Kurtzman a Lindelof se nejdřív opatrně vyhýbají kopírování předchozího dílu, ale nemohou ignorovat jeho úspěch, a tak uzpůsobují příběh k co nejširšímu prostoru pro ještě šílenější vesmírnou střílečku. Příslovečná horská dráha zde přináší hodně vzrušení a také nevolností. Krom toho se přemíra referencí na staré známé momenty jeví spíš jako kombinace neoriginality a fanouškovské posedlosti než jako touha po složení pocty.

Předpoklad pro samotnou výpravu Enterprise není jediným prostředkem scénáristické zkratky.
Události sice přislibují tajemství, ale jejich objasnění jsou kostrbatá a vyžadují zapojení naší fantazie. Například není dvakrát jasné, co měl jeden z hlavních záporáků původně v plánu, jelikož většina děje byla umožněna skutečností, o níž sám nevěděl, a jeho předchozí akce by dávaly větší smysl jedině, kdyby s druhým padouchem příběhu spolupracoval daleko víc, než se na první pohled zdálo. Předpoklad pro samotnou výpravu Enterprise není jediným prostředkem scénáristické zkratky. V různých předchozích epizodách všech ST seriálů fungovala technologie tak, jak se to zrovna hodilo, ale museli jsme si počkat až na Star Trek: Do temnoty, aby nám ukázal Federaci a Klingonskou říši, jejichž vnitřní bezpečnost působí jako cosi ze seriálů Futurama nebo Rodina Smolíkova. To vše v zájmu vykonstruovaného stupňujícího se boje mezi dvěma vizemi pro Hvězdnou flotilu. Tematicky tu máme nadneseny otázky kolem smrti, hněvu, rodiny a odpovědi na terorismus, ale ledacos mi brání, abych je bral seriózně, když zápolím s otázkami, jak je to, či ono možné, nebo proč film bere sám sebe jako pohádečku pro dospělé v jednu chvíli a v tu další jako tu nejzávažnější metaforu dnešních časů.

Herci a využití jejich postav zaznamenalo velký skok vpřed. Kirk (Chris Pine) i Spock (Zachary Quinto) jsou ještě silnějšími vůdčími typy řešící svoje charakterové vady, nebo emociální problémy a nezapomenutelně jim sekundují vedlejší hráči jako McCoy (Karl Urban), Scotty (Simon Pegg) a Čechov (Anton Yelchin). Uhura má ovšem ještě plošší úlohu než v prvním díle, takže snaha Zoe Saldany přichází vniveč. Nemluvě o toporném snažení zapojit do příběhu postavu Alice Eve a tentokrát již zbytečnému cameu Leonarda Nimoye.

Z nových tváří nám byl celé měsíce otloukán o hlavu Benedict Cumberbatch v roli již známé ikonické postavy. Jak už možná víte, vůbec nevypadá jako její dřívější představitel, což mohlo být snadno vysvětleno (ale nebylo). Pokud posuzujeme čistě výkon v tomto konkrétním snímku, bude nám jistě imponovat ztvárněná démonická podmanivost a chladná bezohlednost. Jenže je na něm znát i určitá nejistota vedoucí k tomu, že místy svého padoucha hraje jako obecný charakterový typ, jelikož si není jist, jak by se onen člověk měl chovat v neobvyklém ději filmu. Nelze mu to příliš vyčítat, když mu to scénář neulehčuje. Peter Weller je na tom opačně – má o něco víc charakterizace a o to méně zapamatovatelný výkon.

I se všudypřítomnou zmateností dokázal Abrams natočit o něco lepší pokračování ke staršímu filmu, jenž nicméně patřil pouze k lepšímu průměru…

„Nerušit! Řešíme tu důležitou otázku, jestli zabránit zrození gula Dukata.“

„Ano, jsem to já. Fantomas!“

Pitomci… Na Klingony nehleďte, nepřátel se nebojte a radši zkontrolujte, jestli tu v okolí není někdo z Rasy naslouchajících.

Shrnutí

I se všudypřítomnou zmateností dokázal Abrams natočit o něco lepší pokračování ke staršímu filmu, jenž nicméně patřil pouze k lepšímu průměru…

Hodnocení 70%
Hodnocení čtenářů
0 % dle 14 čtenářů
0


Napsat komentář