Borgman – recenze

Alex van Warmerdam radí: „Nepomáhejte bezdomákům!“
 
 
Jsou filmy, jejichž úspěch může někdy mást a vyvolávat v lidech podezření, že je kritici vychvalují, poněvadž se díky tomu považují za intelektuály. Podobné obvinění se také týká do nebes vynášených příběhů s aktuálním, nebo výrazně humanistickým poselstvím, ale neukazujme si na nikoho prstem. Zvrácený nizozemský příběh Borgman je právě takovým snímkem, jenž by u někoho mohl uspět čistě díky své nejednoznačnosti, zatímco si mnozí diváci budou rvát vlasy nejistí, na co se to vlastně dívali. To nic nemění na poctivě odvedené práci jeho tvůrce, Alexe van Warmerdama.

Bezdomovec Borgman (Jan Bijvoet) není obyčejným nešťastníkem bez střechy nad hlavou. Představuje ponurou chaotickou sílu, jež si umí udělat málo přátel, zato hodně nepřátel. Když jej skupina protivníků vyžene z úkrytu, vyhlédne si k životu domek průměrné buržoazní rodiny s normálním životem, ale holdující kořenům zla, jako je touha po penězích a kariéře. Nesympatický pán domu Richard (Jeroen Perceval) s vandrákem nemilosrdně zatočí, zatímco jeho žena Marina (Hadewych Minis) mu pomůže, ačkoliv muž zjevně lže a je schopen zneužívat soucitu.

Jak čas plyne, získávají navrch temné stránky všech členů domácnosti – Richarda, Mariny, dokonce i malé dcerky. Borgman a jeho kumpáni jsou naprosto zkažení od samotného počátku. Pro své potřeby klidně odstraní všechny, co jim jakkoliv stojí v cestě. Brutalita prorůstá s všedností života rodiny a dostává se jí přímo komických podob. Je zajímavé sledovat, kolik různých forem toho, co můžeme nazvat zlem, se daří filmu podchytit – od rasismu až po zločinná spiknutí s novými milenci. Marinu totiž po příchodu hosta přepadají zvláštní pocity a sny, které jakoby ji varovaly před manželem a hnaly Borgmanovi do náruče. Ačkoliv nám možná bude docela dobře připadat, že si tajemná sdělení špatně vykládá a měla by se mít na pozoru právě před cizincem.

Důvěra je jedním ze základních námětů příběhu.Ostatně, právě důvěra je jedním ze základních námětů příběhu. Van Warderdam s vtipem předvádí, jak jsme někdy až přehnaně opatrní, zatímco jindy podléháme osobní naivitě a způsobíme tak pohromu. Postavy jsou buďto naprosto průměrné, nebo záměrně abstraktní, abychom je mohli vnímat jako zástupce lidí dennodenně se dopouštějících chyb a stávajících se oběťmi/pachateli zločinů. Vynikající zápřah herců nás krom toho bude motivovat k většímu zájmu o důsledky jejich rozhodnutí. Dopředu vás varuji, osudy mnohých hrdinů nejsou zrovna růžové…

Samozřejmě, Borgman není pro každého a některé jeho dějové odbočky šlo určitě vyřadit. Nicméně stačí jako důkaz, že jednoduché myšlenky lze zprostředkovat efektivní cestou.
 

Myslíte se, že se mu bude chtít pryč?

Borgmanovy společnice vám vyrazí dech.

Marinu si smrt přímo osahává.