Transcendence – recenze

„Budete Deppizováni. Odpor je marný.“
 
 
S napětím a zvědavostí jsme očekávali, jak se poprvé jako režisér osvědčí Wally Pfister, díky jehož kameramanské práci (kromě producentské účasti Christophera Nolana) je sci-fi Transcendence silně propojeno s jedinečným Počátkem. Výsledek není na debut špatný, což je víc, než mohu říct o práci jiného nováčka, scénáristy Jacka Paglena. ale zkusme viny i zásluhy popsat specifičtěji.

První vada na kráse je diskutabilní, nicméně vypravěči podkopali své líčení, když nás do něj uvedli pomocí flashbacků, čímž prozradili některé zásadní pointy, i když ani to nás nezbaví touhy zjistit, co k nim vedlo. Pfister důsledně brání image vizuálního básníka, připraveného ozvláštnit řadu záběrů z domáckého prostředí, které by jinak vypadaly jako vytržené z nezávislého snímku i zvýraznit jeho detaily a uvádí tak pomalu na scénu dějové prvky vpravdě mikroskopických rozměrů. A konečně, schopného do příběhu zapojit velkolepá kouzla futuristické technologie, aniž by zvláštní efekty byly příliš rušivé.

Johnny Depp je zřejmě celý nesvůj, pokud nemůže hrát prazvláštního exota.Kéž by tak šikovně zacházel i s postavami. Johnny Depp je zřejmě celý nesvůj, pokud nemůže hrát prazvláštního exota. Jeho geniální vědec, Dr. Will Caster, je proto před svou zásadní proměnou jakoby zesláblý těžkou chorobou. K smysluplnosti se postava propracovává skrze vztah s manželkou Evelyn (Rebecca Hall), jež ale také není, přísně vzato, ukázkovou hlavní hrdinkou. Dva lidé existují jeden pro druhého a naznačují tak, že název filmu má více významů.

Manželé tedy nacházejí své opodstatnění, což je víc, než mohu prohlásit o jejich příteli Maxi Watersovi (Paul Bettany), Josephu Taggerovi (Morgan Freeman) nebo rebelantské Bree (Kate Mara). Hereckým talentem se mrhá na nevýrazných loutkách, které děj vždy podle potřeby sbalí do krabice, aby je ve vhodnou chvíli zase vrátil na scénu. To nejpodstatnější se týká Casterovy osoby. Na vědce totiž spáchá atentát skupina radikálů nenávidících techniku a on má konečně důvod pro svoji mátožnost. Je na čase, aby mu Evelyn stáhla vědomí do jeho vlastního počítačového systému a z něj se stala nová entita s děsivým potenciálem.

Depp jako kalkulující stroj hovoří chladným hlasem, ale přesto se v něm ozývá i megalomanie. Je znát, že má konečně s čím pracovat. Jinak se  film ještě víc rozkouskovává a přestáváme si být jisti, na čem jsme. Teroristická skupina, která se ještě před chvílí skládala z komiksových padouchů vyznávajících dětinsky naivní ideologii je najednou ospravedlňována, a čekáme, kdy se v jejich řadách objeví Luke Skywalker. Caster ve své elektronické podobě mezitím osnuje plány, z nichž vyplývá, že je buď nebezpečným zlem, nebo bytostí s krajně zakrnělými schopnostmi dorozumívání. Možná obojí. Jsme zkrátka zmateni a nevíme, jestli na naše otázky existují překvapivé odpovědi.

Transcendence se vydává velmi typickou scifistickou cestou poznamenanou ideologií ludditů a hysterickým zhodnocením našeho současného používání technologií. Tvůrci údajně chtěli některá klišé dekonstruovat. Budiž, ale sami přitom spoléhají na strach z neznámého, o němž se Caster zmiňuje, a nemají na to, aby následovali „hard“ science fiction, přes niž bychom mohli racionálně a bez předsudků uvažovat o nové formě existence. A stejně jako mnohokrát kritizovaný závěr Districtu 9, končí i Casterovo dobrodružství bláznivou akcí – ovšem ne moc napínavou, přičemž si nejsem jist, jestli to zavinila chyba, či úmysl. Nejednoznačnost může tříbit náš intelekt a taky nemusí. Film to demonstruje nesčetněkrát.
Pfister možná měl sledovat výhradně Willa a Evelyn. Jejich společné momenty jsou konzistentní a společně vytvářejí náladu, jež se mohla obejít bez vnějších zásahů s podivnou logikou a jedním z nejplytčích dějů poslední doby.
 

Kulka je venku, ale bohužel v těle něco zanechala.


 

„Teď musím na Facebooku znovu nastavit status „živý“. Rychle mne připojte!“


 

„Willy Wonka vás vítá ve vlastních útrobách.“


 

65%

Transcendence

Transcendence se vydává velmi typickou scifistickou cestou poznamenanou ideologií ludditů a hysterickým zhodnocením našeho současného používání technologií. Tvůrci údajně chtěli některá klišé dekonstruovat. Budiž, ale sami přitom spoléhají na strach z neznámého, o němž se Caster zmiňuje, a nemají na to, aby následovali "hard" science fiction, přes niž bychom mohli racionálně a bez předsudků uvažovat o nové formě existence. A stejně jako mnohokrát kritizovaný závěr Districtu 9, končí i Casterovo dobrodružství bláznivou akcí - ovšem ne moc napínavou, přičemž si nejsem jist, jestli to zavinila chyba, či úmysl. Nejednoznačnost může tříbit náš intelekt a taky nemusí. Film to demonstruje nesčetněkrát.

  • Hodnocení

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací