Recenze filmů

Kukuřičný ostrov / Simindis kundzuli – recenze


kukuricny_ostrov_plakat„Tato země patří svému stvořiteli.“
 
 
 
Kdo na festivalu v Karlových Varech porazil všechny ostatní hrané snímky, ten dozajista má čím oslovit. O to větší zázrak, když to dokáže, aniž by moc mluvil. Právě to se svými hrdiny neočekávaně uskutečnil vycházející gruzínský talent mezi režiséry Georgij Ovašvili. V koprodukci, na níž se účastnila i Česká republika, vznikl film se základem velice regionálním, ovšem vyzněním takřka univerzálně srozumitelným.

Vzhledem k soudobým konfliktům jsme na Západě trochu pozapomněli na krizi kolem gruzínských regionů Abcházie a Jižní Osetie, ačkoliv je nám krize na Ukrajině může připomínat. V Kukuřičném ostrově nebudeme přímo zkoumat politiku, navštívíme totiž svět spíše soukromý. Starý muž z Abcházie (İlyas Salman) a jeho vnučka (Mariam Buturišvili) využívají jednoho z ostrůvku vznikajících během jara na řece Inguri. Do stavby nového obydlí a zasetí kukuřice se tak pouštějí na hranici dvou znepřátelených stran. Dostávají se na dohled jak svých lidí, tak Gruzijců.

Mnoha scén s dialogem se nedočkáme a budeme muset vše hlavně pozorovat. Těžko to však můžeme nazývat povinností, protože se nám asi nebude chtít vůbec odtrhnout oči. Nejde ani tak o to, jaké je okolí řeky esteticky příjemné, i když to pochopitelně pár bodů celkové kvalitě přidává. Aniž by se snížil k duchaprázdnému socialistickému kultu práce, glorifikuje Ovašvili mravenčí píli starce i děvčete a z lidské civilizační snahy dělá dobrodružství tam, kde se normální děj neodehrává. Nějaký (s)prostý ignorant by si to možná přeložil jako „je to o ničem“.

Obsah tentokrát nedefinuje ani tak dění, jako spíš témata.Obsah tentokrát nedefinuje ani tak dění, jako spíš témata. Kromě snahy něco vybudovat prostupuje celý snímek umělé rozdělování Země lidskými národy, jak to krásně ukazuje dialog po prvním setkání se člunem gruzínské hraniční patroly. Lidé z obou břehů  později vstupují do mikrosvěta kukuřičného pole a jeho dva stálí obyvatelé udělají vše proto, aby obhájili svou nezávislost ve smyslu možnosti nebýt ani na chvíli v područí jednoho národa. Což neznamená, že by zůstali lhostejní.

Mírný konflikt s okolím může způsobit jedna naprosto přirozená věc – rozvíjející se krása vnučky, přirozeně upoutávající pozornost mužů. Pravda, i divák nemrava si tak trochu přijde na své, naštěstí zde nebývale vkusně.

Nakonec jde jen o přírodu projevující se jak probouzením sexuality, tak agresí a vymezováním teritoria, růstem kukuřice sloužící jako potrava, ale i objektivními okolnostmi, jejímž katastrofálním důsledkům se není možno bránit. Živelné pohromy jsou vždy pokladem pro tvůrce dramatických záběrů, v Kukuřičném ostrově jsou prostě „akčnějším“ doplňkem už tak poeticky čisté režie.

Na malou plochu uprostřed řeky se vejde několik myslitelných lokalit po celé zeměkouli, pár osob může představovat nesčetně obyčejných lidí a jen občas přerušené ticho nás přiměje propadnout scenérii. Georgij pár tahy načrtl portrét nekonečných lidských zápasů. To se, jak snad ani nemusím dodávat, opravdu podaří jen málokomu.
 
 

„Dokud Putinovi nedojde popcorn, měl bych být v bezpečí.“

kukuricny_ostrov_foto_01
 
 

Už brzy vydá svůj rozkaz „Ten, co chodí mezi řádky“.

kukuricny_ostrov_foto_04
 
 

Jedině panenka bude odpočívat neustále.

kukuricny_ostrov_foto_03
 
 

Kukuřičný ostrov / Simindis kundzuli

Shrnutí

Na malou plochu uprostřed řeky se vejde několik myslitelných lokalit po celé zeměkouli, pár osob může představovat nesčetně obyčejných lidí a jen občas přerušené ticho nás přiměje propadnout scenérii. Georgij pár tahy načrtl portrét nekonečných lidských zápasů. To se, jak snad ani nemusím dodávat, opravdu podaří jen málokomu.

Hodnocení 85%
Hodnocení čtenářů
74 % dle 1 čtenářů
74

Napsat komentář