Paddington – recenze

Já ho chci živýho, ne plyšovýho!

 
 
 
Když hledáte domov v cizí zemi, aniž byste byli obeznámeni s tamějším životem, můžete zkomplikovat život sobě i svému hostiteli. Co ale zbývá mluvícímu medvídkovi Paddingtonovi, když se o něj doma v Peru nemá kdo starat? Je třeba znovu najít britského cestovatele, jemuž jeho rodina vděčí za znalost angličtiny a další civilizační výdobytky, jako třeba sendvič s marmeládou schovávaný v klobouku.

Dospělí se budou naivitou světa.Protagonistou dětských knih Michaela Bonda je tedy zvíře, které moderní Brity nešokuje ani tak svou schopností dorozumívat se, nýbrž svou naprostou nezkušeností s řádem civilizace. Dospělí se budou nejvíc bavit právě naivitou světa, zvykajícího si na nereálného tvora s takovou samozřejmostí a jejich potomci budou posedlí jedincem, jenž se chová jako televizní mimozemšťan ALF, kdyby přiletěl z Melmacu o pár desítek let dřív. Nelze ovšem Paddingtona srovnávat s loutkou. Medvěd je vytvořen špičkovou počítačovou technikou, takže pohled na chlupatého kluka jistě vystřelí tržby hračkářství vysoko nad strop.

Ať už Paddington něčemu neporozumí nebo provede skopičinu při hledání neznámého badatele, můžete si být jisti, že scénář dovede každou taškařici až do krajnosti. Nejenže nepropadnete nudě, ale režisér Paul King i do těch nejschematičtějších honiček a nejprostších lumpáren vloží právě tu energii, již cítí děcko, když si plné života hraje se svými vrstevníky.

Kromě toho z herců dostal pořádnou dávku nadsázky, potřebnou k tomu, aby se samy postavy braly vážně, zatímco nás rozřehtá samotný jejich výskyt na plátně. Oč víc dává Paddingtonův nedobrovolný přítel pan Brown (Hugh Bonneville) najevo, jak je sám seriózní, o to víc je nám jasné, že musí nechat medvěda, aby uvolnil jeho vnitřní sevření, což pomůže jemu i jeho manželce (Sally Hawkins), vynalézavému synkovi Jonathanovi (Samuel Joslin) a náladové dceři Judy (Madeleine Harris). I skoro bez emocí lze úmyslně a s dokonalým výsledkem  přehrávat. Demonstruje to Nicole Kidman jako chladná, ďábelská vedoucí muzea, posedlá preparováním zvířat. Významnou část dialogů a zvratů je sice místy možno odhadnout, pomáhá jim však nezastavitelné tempo děje jako celku.

Britská klasika v novém hávu nepřináší vlastně nic nového, spíš se chlubí tím nejlepším ze starého. Když vezmete něžného chlupáče, uděláte z něj neřízenou střelu, necháte jej ve společnosti jisté blonďaté herečky a propůjčíte těm dvěma nevyčerpatelnou zásobu nápadů, co vám na konci vyjde? Přece majstrštyk!
 
 

Základ medvědovy čistoty? Ušní kartáčky.

„To je přece Bubu!“

„Cokoliv, jen nerozsápej královnu!“