Polednice – recenze

„Vezme dítě, nevrátí,“ řekla hodná stařenka!
 
 
 
„U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…“ Ano, poznali jste správně, takto začíná slavná báseň Karla Jaromíra Erbena, Polednice. Ovšem rozhodně tak nezačíná, nepokračuje a už vůbec nekončí tento stejnojmenný film z dílen české kinematografie. Tvůrci ze slavné básně použili skutečně snad jen název a zbytek zahodili a nahradili novým českým hororem z dnešní doby. Inu to by ve své podstatě nemuselo být až tak na škodu, s přihlédnutím k faktu, že samotná báseň zabírá dvě stránky knihy. Nicméně s tím ostatním, už to tak růžově nevypadá.

Začněme však pochvalou, co si budeme povídat, spojení slov český a horor se v historii zrovna dvakrát hojně nevyskytuje a proto nutno obdivovat každého, kdo se na takto tenký led pustí. Avšak stejně jako všichni co hledají v neznámých vodách, i zde platí, buď se zrodí něco skutečně zajímavého a nevšedního, nebo naopak padne objevitel na svá otevřená a nadšená ústa.

Jakoby se tvůrci báli do takového žánru skutečně zakousnout.Takže, jak to tedy vypadá s touto českou novinkou? Odstartuje velmi slibně úvodními titulky, jejichž velmi pěkné zpracování plní hned dvě funkce, nabudí nás, až se v nás probudí myšlenka, že nakonec i my Češi víme, jak na správný horor a zadruhé nás utvrdí, neboť ano, jsou děsivé. Jenže pak uběhne první půlka filmu a až na pár podivných „lekaček“ ve stylu spíše Scary Movie, než hororu, se daleko víc nudíme, než bojíme a náhle si uvědomíme, „tak to jsme, my Češi, zas nedali.“

Snímek totiž provází děj, jenž ve své podstatě vůbec děsivý není. Plno zajímavých otazníku co vytvoří, nakonec vůbec neřeší a nemluvě o dosti nepovedeném zpracování kontinuity děje. Chvílemi si dokonce říkáme, co se tam sakra jako stalo? A jakmile nám to dojde, chytneme se za hlavu. Děsivé scény staví pouze na efektu úleku z náhlé změny, ovšem ihned poté naši tvář pokroutí škleb, nebo v horším případě smích, neboť se vlastně není čeho bát. Celé to představení s názvem Polednice, doslova mixuje prvky komedie, hororu a chabého děje, ve výsledném koktejlu bez chuti a zápachu. Jakoby se tvůrci báli do takového žánru skutečně zakousnout. Až se nakonec dostane na konečné nerozuzlení, s podivným happy endem a v ten moment už ta prázdnota přímo čišící z celého příběhu, okupuje i nás samotné.

Filmový žánr horor zkrátka autoři Polednice úplně nezvládli, a to především z jednoho důvodu, díky opravdu špatnému a nedokonalému scénáři. Ostatním prvkům se toho totiž tolik vytknout nedá. Především nutno vyzdvihnout velmi dobře zpracovanou a zvolenou hudbu a zvukový podklad tohoto snímku, jež můžou hravě konkurovat Hollywoodským trhákům. Herecké výkony v čele s Aňou Geislerovou zaslouží nemenší pochvalu. A v neposlední řadě dobrá kamera, a vůbec zpracování „děsivých“ scén, alespoň trošku vykompenzují, jinak zcela obyčejný a především skoro až odfláknutý příběh. Inu co naplat, horor zkrátka pořád zůstane pro českou scénu tabu. Tak snad příště.
 
 

„Klidně řekněte, když jste teď tak sama, kdybyste potřebovala třeba s něčim pichnout…?!!“

Polednice blíž se plíží…

Ach ta radost z nového domova, i když leží zcela mimo vesnici, no schválně, jak dlouho vydrží?