Rozhovory

Tereza Kerndlová po letech usedla do dabingového studia a namluvila Darmu z filmu Pes Ro(c)ku


„Byla jsem nervózní a zároveň jsem se na dabing Darmy těšila.“
 
 
Do kin právě vstoupil animovaný film Pes Ro(c)ku, který nás seznámí s hlídacím pejskem Bodim, jenž si chce splnit velký sen, a to stát se kytaristou v rockové kapele. Při svém životním dobrodružství potká i hráčku na basovou kytaru Darmu. Této milé a přátelské lišce propůjčila svůj hlas Tereza Kerndlová. Krásná a talentovaná zpěvačka v krátkém rozhovoru prozradila nejen to, jaké to bylo vrátit se po letech k dabingu, ale zavzpomínala i na svoje začátky, první veřejné vystoupení a podporu maminky a tatínka Ládi Kerndla.
 

 
V novém animovaném dobrodružství Pes Ro(c)ku jste propůjčila svůj hlas postavičce Darma. Kdo Darma je?

Je to liška, kterou znám z traileru a hrozně se mi líbí. Já animáky miluji, takže je pro mě velkou poctou a ctí, že aspoň jednou za život mohu dabovat nějakou takovouto postavičku. Je to v podstatě splnění mého snu, protože si myslím, že je to takové navždycky. Až se třeba i moje děti jednou na tuto pohádku podívají a uslyší tam maminku, tak to bude úžasné.

Darma hraje na basovou kytaru, je vytrvala, pilná a věrná kamarádka. Co říkáte na tyto její vlastnosti?

S věrnou kamarádkou bychom se shodly. To je ve mě taky. Pilná jsem také. Na basovou kytaru nehraji. (smích) V pár vlastnostech bychom se zřejmě asi i shodly. A vypadá to, že je to velmi milá a hezká liška.

Vy jste dabovala jako malá. Připravovala jste se na dabing Darmy nějak speciálně?

Nepřipravovala jsem se. Zvažovala jsem, že bych si od pana režiséra nechala poslat text, který budu říkat. Ale vzhledem k tomu, že stejně potom musíte reagovat na danou postavičku a její výraz, barvu hlasu a podobně, tak jsem si říkala, že by příprava mohla být až na škodu. Je přeci jenom lepší, když vás někdo vede ve studiu a slyšíte ji v originálním znění. Můžete se do ní víc vžít.

Je pravda, že jsem dabovala, ale to už je pradávno. Dabovala jsem v Brně, když jsem byla malá. Zhruba od mých osmi. Byly to vždy dětské role. S tím jsem skončila přibližně ve svých dvanácti, jedenácti letech. Je to takový návrat do minulosti. Dnes už dabing funguje jinak než tenkrát. Jinak se natáčí. Byla jsem nervózní a zároveň jsem se na dabing Darmy těšila.

Při práci na projektu Pes Ro(c)ku jste se sešla i s tatínkem, který dabuje přísného producenta. Měla jste radost?

To bylo perfektní. Vím, že táta tu má postavu, která je mimo obraz. Nemá jakoby svoji postavičku. Ve studiu jsme se nesešli, ale věřím, že si to užil. Já jsem si to taky užila. V tom se určitě shodneme.

Film Pes Ro(c)ku je o plnění snu štěněte Bodiho, i když tatínek s jeho volbou zpočátku nesouhlasí. Jaký byl váš dětský sen o vytouženém povolání?

Jako malá holka jsem těchto snů měla samozřejmě spoustu. Byla to letuška, zvěrolékařka… To měla ale asi většina holčiček. Každopádně později jsem začala více tíhnout k hudbě. Jednak i k hudebním nástrojům, k tomu mě ale museli spíš nutit. Zpěvačka nejvíce vyčnívala. Už jako malá jsem zpívala návštěvám a před zrcadlem. (smích) Určitě mě v tom ovlivnil i táta, který zpíval. Byl to můj vzor. Chtěla jsem dělat to samé. Hrozně mě to bavilo. Začala jsem chodit do sboru Ivy Bittové, pak jsem zpívala s tátou atd. Dnes jsem v podstatě už deset let na sólové dráze a patnáct let od Black Milk. Pravda je, že se mi v podstatě můj dětský sen splnil. Můžu zpívat a dělat muziku. A budu doufat v to, že ji budu moci dělat do konce života.

Dalo by se říci, že podpora v rodinném zázemí byla stoprocentní?

Jasně. Naši mě vždy podporovali v tom, co jsem chtěla dělat. Byli mi vždy na blízku a dělali vše pro to, aby mi plnili moje sny a dovezli včas tam, kde jsem měla být (smích), ať už to byly kroužky, klavír a všechny ostatní věci kolem. A i ten dabing kdysi dávno. Takže ano, vždy mě podporovali.

Budete, jednou, podporovat i svoje děti ve svých snech? I když jejich vyvolené povolání bude jiné, než umění či konkrétně zpěv, kterým se živí maminka?

Určitě budu svoje děti podporovat v čemkoliv co je nadchne a v čemkoliv u čeho budu vědět, že to má smysl. Rozhodně je nebudu do ničeho tlačit násilím. Myslím si, že v tomto se shodnu i se svým mužem.

Když si vzpomenete na svoje první veřejné vystoupení, jaký to byl pocit?

Byla jsem úplně malá, asi osmiletá holčička. Dokonce to máme natočené. Možná právě proto si to tak dobře pamatuji, protože to občas někdo ze srandy vytáhne a pustíme si to. (smích) Bylo to v Brně na Šelepce. Jednalo se o jazzový večer, kde táta hrál a já jsem tam s ním poprvé zazpívala duet. Ta skladba se jmenovala Unforgivable neboli Nezapomenutelné, takže se to tak příznačně hodí, protože to bylo nezapomenutelné. To byla moje první zkušenost s veřejným vystupováním. Hrozně se mi třásly nohy. Měla jsem příšerné bílé šaty a červený klobouček. Vidím to úplně živě. Ta vzpomínka tam ale je a byl to můj první zážitek, kdy jsem se poprvé ocitla tváří v tvář publiku.

Snímek Per ro©ku doprovází i soutěž Staň se hvězdou, kde děti předvedou svůj talent na videonahrávce a mohou vyhrát například pobyt na letním Talent Campu. Co byste začínajícím dětským umělcům a jejich rodičům poradila?

To je hrozně složitá otázka. Dělám to už dlouho a dobře vím, jak je to těžké. Člověk samozřejmě potřebuje mít talent, velké odhodlání a kuráž. Nesmí se bát a musí to zkoušet znovu, i když to napoprvé třeba nevyjde. Musí si věřit, mít sebevědomí, snažit se a vehementně na sobě pracovat. Zpívat, hrát, cvičit a trénovat. To je asi to nejdůležitější. Je to ale také o štěstí a o člověku, jaké má charisma, jak dokáže komunikovat s publikem a lidmi. Není to lehké pro nikoho, ale myslím si, když někdo má talent a píli, tak se dokáže prosadit a udržet. Dnes jsou různé pěvecké soutěže a jsou jiné možnosti, než byly například před deseti, patnácti lety.

I vy jste se zúčastnila několika soutěží. Například Eurovision Song Contest. Mohla byste nám přiblížit, co vám tato soutěž přinesla?

To je těžká otázka, protože to pro mě bylo složité období. Bylo to velice náročné psychicky. A to je to, o čem mluvím. Člověk musí mít kuráž, nesmí se bát a pokud trošku znejistí, tak to nemusí dopadnout úplně dobře. Každopádně být v podobné soutěži, je obrovská, obrovská, obrovská zkušenost.

Vy jste začínala po boku kamarádek v Black Milk. Bylo to pro vás jednoduší, nebo naopak složitější, začínat v dívčí skupině?

To se hrozně těžko hodnotí. Na jednu stranu je to jednoduší v tom, že se máte o koho opřít. Nejste tam úplně sám. Na druhou stranu, když jste úplně sám, můžete si dělat věci po svém, můžete si o nich rozhodovat a jste tam sama sebou. Je to možná těžší, ale kdybych si dnes měla vybrat, tak už vždy půjdu na sólovou dráhu.
 
 


Komentovat

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA

*