Přes kosti mrtvých / Pokot – recenze

Agnieszka Holland překračuje nejen Přes kosti mrtvých, ale i přehlížené stereotypy.
 
 
 
Je to detektivka, ale pátrání po vrahovi je na vedlejší koleji Vypadá jako mysteriózní příběh, ale postrádá magiku. Tváří se jako horor, ale člověk se neleká. Přesto divák s tázavým hlasem v hlavě čeká na další záběr táhnoucího se oka kamery. Polská režisérka ve svém novém filmu vyvolává emoce, otázky a bojuje se žánrovým ukotvením.

Agnieszka Holland, která se do povědomí české veřejnosti dostala před čtyřmi lety, kdy natočila trojdílnou sérii o ryze českém tématu a za dokument Hořící keř o Janu Palachovi získala celou plejádu Českých lvů, zase zabrousila do českých luhů a hájů, konkrétně do česko-polského pohraničí.

Takřka klasická dramatická kompozice zavádí diváky do života Janiny Dušejkové.Takřka klasická dramatická kompozice zavádí diváky do života Janiny Dušejkové (Agnieszka Mandat). Zpočátku podivínská důchodkyně žije na samotě poblíž malého města a vykládá nejen svoje životní radosti a strasti postavením hvězd a uměním horoskopů. Její excentričnost přivádí k šílenství nejen rodiče dětí, které učí v místní škole angličtinu, když je místo večerního vyučování vytáhne do prudkého deště hledat její dva ztracené psy v zabláceném lese. Proto emotivní podezření na pomstychtivé místní myslivce zdejší šílené důchodkyně neberou vážně ani policisté, jimž se snaží vysvětlit, že hodnota lidského života není o nic větší než hodnota zvířecího. V kraji, kde se rok neřídí ročními obdobími, ale loveckými sezonami lesní zvěře, Dušejková bojuje s větrnými mlýny a dočká se pochopení jen od dvojice mladých lidí. Veganka a epileptický ajťák díky Dušejkové nacházejí cestu i k sobě a všichni společně ve filmu občas působí jako parodie na ekoteroristy.

Zatímco knižní předloha nejnovějšího počinu Holland, který si světovou premiéru odbyl ziskem Ceny Alfreda Bauera pro film otevírající nové perspektivy filmové tvorbě na letošním Berlinale, se věnovala více specifikům česko-polského soužití na hranicích a vykreslovala Čechy jako vzor pro polské obyvatele, filmová adaptace jde jiným směrem. Oproti sedm let starému románu Olgy Tokarczuk se děj na plátně točí hlavně okolo ústřední postavy Dušejkové, nad jejíž perspektivou táhlá a na přírodu soustředěná kamera vypráví příběh místa odtrženého do světa, kde pár úmrtí místních loveckých kapacit téměř nevzbudí pozornost.

Rok mezitím pomalu plyne v intervalech mysliveckého kalendář, Dušejková se sbližuje se svým sousedem s pošramocenou rodinnou historii s německými kořeny a s českým entomologem v podání Miroslava Krobota, který Janinu zasvěcuje do tajů hmyzích feromonů. Žena, jejíž osobnost poznává divák víc a víc, a přesto jí čím dál míň umí rozumět, jako nálezkyně všech mrtvých těl k nelibosti policistů přichází s teorií, že zvířata se mstí za veškerá příkoří, která na nich společnost páchá a je o tom sama přesvědčená. Právě skrze Dušejkovou se později skládají jednotlivé dílky puzzle v jednotný obraz událostí posledního roku. Na konci příběhu, který má sílu na to zanechat v náročnějším divákovi emoce i na cestu domů z multiplexu, nastává i katarze. Divák se nedozvídá kompletní pravdu, některé otázky má možnost si zodpovědět sám, zatímco se vyrovnává s tím, co v uplynulých dvou hodinách zhlédl.

Holland si bere velké sousto. Snaží se ve filmu vyrovnat se vyloučením stáří ze společnosti, absencí feminismu v generaci důchodkyň, venkovskou náturou a nadto staví morální aspekt lovení, respektive vraždění zvířat. Největší slabinou Přes kosti mrtvých tak zůstává neuchopitelnost, o které koneckonců v rozhovorech mluvil nejen Miroslav Krobot, ale i samotná režisérka. Možná proto je její film odsouzen k nepochopení diváků, kteří potřebují škatulky a jasná očekávání od toho, na co jdou do kina.
 
 

Život umí být krásný i surový, je třeba ho tak brát.


 
 

Něco v životě je nutné opustit.


 
 

Jiné věci a lidi do něj přijímáme.


 
 

80%

Přes kosti mrtvých / Pokot

Holland si bere velké sousto. Snaží se ve filmu vyrovnat se vyloučením stáří ze společnosti, absencí feminismu v generaci důchodkyň, venkovskou náturou a nadto staví morální aspekt lovení, respektive vraždění zvířat. Největší slabinou Přes kosti mrtvých tak zůstává neuchopitelnost, o které koneckonců v rozhovorech mluvil nejen Miroslav Krobot, ale i samotná režisérka. Možná proto je její film odsouzen k nepochopení diváků, kteří potřebují škatulky a jasná očekávání od toho, na co jdou do kina.

  • Hodnocení

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací