Rozhovory

Rozhovor s Michalem Hubertem, který strávil 5 měsíců na Islandu


„Zážitků a příhod bylo tolik, že by to vydalo na několikadílný seriál.“
 
 
V rámci XV. Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, který se koná od 6. října do 9. prosince 2017 na 50 místech v České republice a na Slovensku nás čeká spousta dobrodružství. V rámci soutěžní kategorie D (cestopisný film) nás student Michal Hubert a jeho kamarádka Bětka pozvou na výlet do země ohně a ledu. O tom, jak půlhodinový snímek „5 měsíců na Islandu“ vznikal a jaký byl samotný pobyt v této pozoruhodné zemi, jsme se zeptali režiséra, kameramana, střihače a hlavního aktéra Michala Huberta. Michal navíc prozradil, kam se chystá vycestovat příště. Jeho aktuální zážitky můžete sledovat na jeho Facebookových stránkách MikeDrago.cz.
 

 
Červený koberec: Island vás lákal, dle vašich slov, již od školky. Co vás, jako malého chlapce, na této zemi zaujalo?

Michal Hubert: Nějakým způsobem mě fascinovala představa, že existuje země, kde nerostou žádné stromy, jak se dříve říkalo. Celý život jsem vyrůstal v těsné blízkosti rozlehlých lesů Moravského krasu a každá procházka s rodiči vedla vždy do lesa. Proto mi tato představa přišla natolik neuvěřitelná, že už tehdy jsem měl jasno v tom, že se na Island někdy pokusím dostat. V té době to byla ale nejdražší země v Evropě a rozmach levných letenek přišel také až o spoustu let později.

Červený koberec: Na Island jste se vypravil díky programu Erasmus. Čím jste komisi zaujal, že jste byl zařazen mezi nominované studenty?

Michal Hubert: Podmínky pro výběr byly stanoveny docela jasně. Musel jsem splnit známkový průměr do 2.0 a mít hotovou alespoň nějakou zkoušku z angličtiny. Čím vyšší úroveň, tím více získá student bodů pro nominaci. Nicméně v dnešní době není o Erasmus takový zájem, jak by se mohlo zdát, tedy alespoň co se týká pracovních stáží. Prakticky každý rok byly na mé univerzitě vyhlašovány doplňující kola výběrového řízení, protože kapacita nebyla naplněna. A tak jsou šance opravdu vysoké. Spoustu studentů ale odrazuje fakt, že si sami musejí najít a zkontaktovat firmu. V případě klasického studijního pobytu je tohle snadnější, protože partnerské univerzity jsou již známy a student si jen vybere ze seznamu.

Červený koberec: Co jste musel po administrativní stránce vykonat, abyste mohl na Island vycestovat?

Michal Hubert: Úplně na začátku byla samotná přihláška do programu Erasmus a souběžně s ní, když jsem ještě nevěděl, jak dopadne, jsem si na internetu našel konkrétní firmu na Islandu, kde bych chtěl stáž vykonat a kontaktoval přímo nejvyššího šéfa. Od něj mi velmi rychle přišla kladná odpověď a chvíli poté jsem dostal i schválenou nominaci do programu Erasmus. Pak již stačilo vyplnit dohodu o pracovní stáži, ve které bylo obecně definováno jak a kde budu na stáži působit. Tuto smlouvu musel podepsat šéf z Islandu, já a univerzita. A tohle v podstatě stačilo. Po vykonání stáže bylo ještě nutné na univerzitu doručit certifikát potvrzený firmou, že jsem stáž skutečně absolvoval.

Červený koberec: Z vašeho pobytu na Islandu vznikl krátký film „5 měsíců na Islandu“, který mohou diváci vidět v rámci XV. Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Co pro vás bylo jako režiséra, kameramana, scénáristu a hlavního aktéra nejtěžší?

Michal Hubert: Nejtěžší asi bylo vymyslet, co vlastně tím filmem chci říct. Prakticky až do návratu domů jsem neměl jasnou představu o tom, jak by ten film měl vypadat. Nejel jsem tam primárně natáčet, ale užít si to a vyzkoušet život na Islandu, což splnilo mé očekávání, a to byl můj hlavní cíl. A tak jsme s přítelkyní Bětkou natáčeli vše, co se dalo a prakticky výslednou vizi filmu jsme společně doladili až v den odplutí z Islandu, kdy jsme nad přístavem natočili závěrečné vyprávění a celý film se tak prakticky odehrává jako vzpomínka na uplynulých pět měsíců.

Červený koberec: Kolik hodin materiálů jste si přivezl do střižny? Podle jakého klíče jste vybíral záběry, které ve filmu uvidíme?

Michal Hubert: Celkem jsme nastřádali přes 24 hodin surových materiálů, které jsem pak třídil dle místa a času natáčení. Dále jsem roztřídil autentické záběry a takové ty technicky „dokonalejší“ pohledy na přírodu atd. Když se mi nějaký záběr zdál vhodnější a zajímavější než ten jiný, tak jsem jej hned označil, aby byl snadněji k dohledání. Tím se výběr velmi zúžil. Zkombinoval jsem jak autentické záběry, tak i ty pečlivě připravované, spolu se záběry z drona.

Červený koberec: Existuje nějaké místo či příhoda, u které vás opravdu mrzí, že se do finálního sestřihu nedostala?

Michal Hubert: Zážitků a příhod bylo tolik, že by to vydalo na několikadílný seriál, ale přece jen mi jedna příhoda v paměti velmi utkvěla. Již řadu let spolupracuji na organizaci cestovatelského festivalu Rajbas, který se koná vždy na podzim v Blansku. Tentokrát jsem ale vše potřebné zařizoval na cestách přímo z auta, a ne vždy byl k dispozici internet. A pokud ano, snažil jsem se dořešit co nejvíce věcí. Když už se zdálo vše v pohodě, tak jsme popojeli do vesničky Bakkagerdi za turistikou, ta je tak trochu na konci světa. Nikdo tam nebyl, kemp byl zazimovaný a jen pár místních lidí jsme občas zahlédli někde na ulici. V tom mi přišla jednoho večera SMS od kolegy pořadatele, že nutně potřebují jednu fotografii na plakát, který musí jít do tisku během následujícího dne. Fotku jsem neměl na notebooku, ale na velkém stolním počítači uloženém na dně všech zavazadel a tento počítač potřebuje dvě zásuvky na 230V, aby fungoval. Naštěstí jsme vedle místní hasičárny našli veřejné záchody, kde byla jedna zásuvka vedle pisoáru a druhá nad umyvadlem. A tak jsem poskládal celý stolní počítač na záchodech na zemi. Akorát monitor se musel držet ve vzduchu, kvůli nedostačující délce napájecího kabelu. Celé to vypadalo hodně vtipně. Naneštěstí nám na malé kamerce zůstala zapnutá funkce časosběrného videa, takže i přesto že jsme tuto scénu natočili, tak záběr nebyl vůbec použitelný a na druhý pokus už mi počítač nešel zapnout. Ale účel byl splněn, fotku jsem si přehrál na notebook a při první příležitosti odeslal mailem.

Červený koberec: Kdybyste měl budoucím návštěvníkům Islandu doporučit jedno místo, kam se opravdu musí vydat, které by to bylo?

Michal Hubert: Jedno místo z celého Islandu je opravdu těžké najít. Ta příroda je tam natolik odlišná od té naší, že všechna místa vypadají skoro jako z jiné planety. Velký dojem na mě však udělali Západní fjordy, kam jsme se vydali až v pokročilém podzimu, kdy turisté na Islandu výrazně ubyli a shodou okolností nám vyšlo i počasí. Hodně lidí si na Západní fjordy vyčlení tak 2-3 dny ve svém itineráři. My tam byli více než týden a dalo by se tam strávit ještě déle času. Co více si přát než sledovat úžasnou polární záři v termálním bazénku na okraji fjordu a s pivem v ruce? Na západních fjordech je to pro místní docela běžná věc.

Červený koberec: Natáčení filmu jste plánoval již před vašim odjezdem. Jak jste se připravoval po technické stránce?

Michal Hubert: Moc příprav nebylo a prakticky všechno jsme natočili s tím, co jsme měli s sebou. Jednalo se o zrcadlovku s možností natáčení videa a malou sportovní kamerku pro akčnější záběry. A zbytek tak nějak vyplynul až na místě. Dobrým překvapením pro mě bylo zapůjčení firemního drona, díky kterému jsme získali populární vzdušné záběry, které si myslím, že filmu hodně přidávají.

Červený koberec: Co vás během pobytu na Islandu nejvíce mile a negativně překvapilo?

Michal Hubert: Nejvíce mě mile překvapil přístup firmy k práci. Není to jak u nás, že člověk musí být v 8 ráno nastoupen v kanceláři, ale když jsem se ptal, kdy musím být ráno v kanceláři, tak ani moc nepochopili můj dotaz. „Tady je to jedno, jak ti to vyhovuje.“

Pak za mnou přišel šéf a řekl mi, že umím dobře fotit a že budu dělat podporu pro marketing tím způsobem, že budu cestovat po Islandu, jezdit na jejich zájezdy, natáčet a fotit i dronem, kterého mi dali k dispozici a že si veškerou práci budu organizovat sám a že mám volnou ruku.

Co se týče nějakého negativního překvapení, tak mě napadá možná jen náš pan domácí. Měli jsme malý pokojík u něho v bytě a byl to velmi zvláštní člověk. Působil jako vysoký důstojník v pobřežní stráži, byl členem motorgangu, byl věčně zamračený a neměl mimiku. V celém bytě měl různé sbírky zbraní a nožů a komunikace s ním nebyla úplně jednoduchá. Zkrátka jsme nevěděli, kdy má dobrou náladu a kdy je otrávený, nebo naštvaný. Občas si domů pozval nějaké své kamarády a pili dlouho do noci. Měl kočku, kterou vypouštěl ven pouze na vodítku přes přízemní balkón. A vždy nám důrazně kladl na srdce, že kočka nesmí utéct a musí být vždy na vodítku. Samozřejmě nám kočka párkrát utekla a jednou zaběhla do vedlejšího rozestavěného domu zrovna v době, kdy se pan domácí obvykle vracel z práce. Pouze jsme přemýšleli, který z těch nožů na nás použije. Naštěstí jsme kočku odchytli 5 minut předtím, než skutečně dojel domů a dělali, že se nic nestalo.

Červený koberec: Kam se chystáte vycestovat příště?

Michal Hubert: Nyní odpočítáváme poslední dny do odletu za dalším dlouhodobým dobrodružstvím v zahraničí. S přítelkyní jsme dostali schválená víza Working Holiday na Nový Zéland, kde máme v plánu strávit celý následující rok. A opět se pokusíme něco natočit.


 
Foto: archiv Michal Hubert

 
 


Napsat komentář