Recenze Postiženi muzikou: Síbrtův dokument nehraje na city. The Tap Tap namísto toho hýří energií a černým humorem
Láska k hudbě handicapu navzdory.
Zpívají, hrají, cestují, stojí při sobě, občas se dohadují, neodpustí si nějaký ten vtípek na vlastní účet, užívají si života. Koncertují doma i v zahraničí a černého humoru mají skoro takovou zásobu jako dechberoucího talentu. Kapela The Tap Tap složená ze studentů Jedličkova ústavu okouzlila i režiséra Radovana Síbrta. Ve snímku Postiženi muzikou tak divákům umožňuje na handicapované hudebníky nahlédnout optikou, která překvapí.
Okamžitě je totiž jasné, že veškeré obavy, aby se snímek nestal lítostivou výpovědí o životě s handicapem, jsou zbytečné. Síbrtovi se daří pravý opak – vyprávět o mimořádných lidech, kteří si skutečně dokážou užívat života a žít ono „sex, drogy, a rock’n’roll na kolečkách“, aniž by hrál publiku na city.
Dokumentarista do děje zdánlivě nezasahuje, a umožňuje, aby bylo snadné se soustředit na jádro vyprávění.Jedna z věcí, která tomu napomáhá a je na filmu sympatická, je Síbrtova pozorovatelská role. Přestože kamera zaujímá různé úhly pohledu (a režisér ji neváhá připojit i na vozíček), dokumentarista do děje zdánlivě nezasahuje, a umožňuje, aby bylo snadné se soustředit na jádro vyprávění a nestáčet pozornost tam, kde není potřeba. Diváci tak mohou o to lépe poznat humor a moderátorský um mluvčího kapely Ládi, nahlédnout na Jiřího svatbu, smeknout nad Janiným optimismem nebo lépe poznat Péťův svět.
Síbrtův vztah ke kapele je však z každého záběru očividný. Film je i díky tomu reflexí momentů štěstí, náročných chvil, ale i úderného černého humoru členů Tap Tapu, nad kterým se i morous musí pousmát. Snímek však přes svůj výrazně pozitivní náboj není idealistickým pohledem na život kapely – náročné momenty kamera nezatají, zároveň se ale Postiženi muzikou nezaseknou na soucitné notě a mají konstruktivnější poselství.
Dokládají to mimo jiné scény s „otcem“ kapely Šimonem Ornestem, který kdysi The Tap Tap v Jedličkově ústavu zakládal jako hudební kroužek, a jehož přístup k členům kapely by se mohl zdát nečekaně přísný. Jeho slova o tom, že soucit člověka nikam nedovede, se ale nejednou během 80 minut stopáže potvrdí. Právě v pohledu na Ornesta se však znovu potvrzuje Síbrtův filmařský um. Daří se mu Ornesta ukázat jako láskyplného a silného člověka ve chvílích úspěchů i osobních krizí.
Nejen kapela, na jejímž klipu k písni Řiditel autobusu se podíleli i Vojtěch Dyk, Xindl X nebo Dan Bárta, ale i film Radovana Síbrta se proslavil ještě předtím, než vstoupil do českých kin. Loni získal Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, byl uveden na řadě zahraničních festivalů, ať už na Hot Docs Festivalu v Kanadě nebo na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji.
Přes detaily, které pro některé diváky mohou působit jako neuzavřené nebo nedovyprávěné, jsou Postiženi muzikou unikátní dokumentární sondou do života kapely, která sice žije s handicapem, ale nezabraňuje jí to užívat si života. A stejně jako na podiu, i v kinosálech The Tap Tap dojme i pobaví snadněji, než by člověk možná zprvu čekal.
The Tap Tap na scéně.
Šimon Ornest je srdce kapely, kamarád i zdatný manažer.
Selfie s Láďou.
Postiženi muzikou
Přes detaily, které pro některé diváky mohou působit jako neuzavřené nebo nedovyprávěné, jsou Postiženi muzikou unikátní dokumentární sondou do života kapely, která sice žije s handicapem, ale nezabraňuje jí to užívat si života. A stejně jako na podiu, i v kinosálech The Tap Tap dojme i pobaví snadněji, než by člověk možná zprvu čekal.
- Hodnocení