Recenze C’mon C’mon: Z Jokera rozhlasovým novinářem. Fantastický Phoenix v osobním vývojovém dramatu chce další nominaci na Oscara

„Nejsem v pohodě, a je to v pohodě.“

Filmy s Joaquinem Phoenixem mají pokaždé zásadní eso v rukávu: Joaquina Phoenixe. Dvojnásobnému držiteli Zlatého glóbu a výherci ceny Akademie za nejlepšího herce v hlavní roli se minimálně v posledních letech prakticky nestává, že by před kamerou předvedl špatný výkon. Není tomu tak ani v novém přírůstku do jeho již poměrně bohaté kariéry, komornímu dramatu s názvem C’mon C’mon. I v tomto případě se Phoenixův výkon před kamerou stává tahounem filmu. Ale nejen on.

Phoenix se tentokrát interpretuje do role Johnnyho, osamělého rozhlasového novináře, který pro populární show na radiové stanici vytváří dokumenty. Kvůli časové náročnosti práce dříve prakticky odstřihl vazby s rodinou své sestry, se kterou nyní znovu navazuje kontakt. Okolnosti jej zavedou až k několikadennímu hlídání synovce Jesseho, který se mezi povahově typické školáky rozhodně zařadit nedá. Dny strávené s výstředním, ale citlivým Jessem Johnnymu postupně připomínají krásy rodinných vazeb, kterým se on sám tak dlouho vyhýbal.

Nakolik jsou některé emoční filtrace zobrazené až příliš expresivně, na plátně fungují, a díky výkonu obou herců až odzbrojujícím způsobem.Celý film Mikea Millse, netradičně v černobílé, si zakládá na přímé interpretaci komplikovaného budování vztahu mezi Johnnym a Jessem. Oba hrdinové, poznamenaní nepříjemnými věcmi ze života, se prostřednictvím hledáním cesty k sobě navzájem s osobními traumaty vyrovnávají. Nakolik jsou některé emoční filtrace zobrazené až příliš expresivně (a trochu nerealisticky), na plátně fungují, a díky výkonu obou herců až odzbrojujícím způsobem.

Psát o nezměrném talentu Joaquina Phoenixe je zbytečné. Jako rozhlasový novinář ale předvádí strhující výkon ve zřejmě nejosobnější roli jeho dosavadní kariéry. Po gladiátorech, hudebnících či psychopatech potvrzuje svoji nezměrnou adaptabilitu i do intimních rodinných sfér.

Bylo by ale nanejvýš sobecké připisovat kredit za výkon pouze jemu. Úctyhodný výkon ve své první větší filmové roli předvádí i Woody Norman jako Jesse. Jejich výkon dohromady tak předvádí až dojemnou podívanou, která přebíjí určité díry v příběhu, stejně tak jako místy až zbytečně násilné skoky v ději a nepříliš přehledné flashbackové scény. Sympatická je i Gaby Hoffmann (Girls) v roli Johnnyho sestry.

Až na zmíněné nedostatky je film prestižní prací i po řemeslné stránce. Jak po audiovizuální (černobílé moderní LA a New York mají melancholickou atmosféru), tak i režijní. Studio A24 tak prakticky s jistotou posílá aspiranta do boje o cenu Akademie. Na celkový počet nominací si ještě pár týdnů budeme muset počkat, C‘mon C’mon na nějakou z nich ale viditelně cílí. A Joaquin Phoenix svým hereckým výkonem jakbysmet.

Jak zachytíš zvuk pláže?

New York v černobílé funguje. Prakticky pokaždé.

Neočekávaný vztah.