Recenze: Blondýnka je necitlivé, zdlouhavé a depresivní zobrazení Marilyn Monroe, které po zhlédnutí zanechá nezapomenutelnou pachuť

„Ach tatínku!“

Kdybychom se náhodou rozhodli zahrát si při sledování Blondýnky picí hru a dát si lok pokaždé, když hlavní hrdinka řekne některé z mužských postav „daddy“ (česky „tatínku“), tak bychom byli už tak v první třetině docela namol. A to je jen jeden z mnoha nepochopitelných případů, kterým tvůrci v čele s režisérem a spoluscenáristou Andrew Dominikem (Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem) zesměšňují a zhanobují reputaci Marilyn Monroe v Netflixově biografickém snímku Blondýnka.

Vezměme to ale všechno popořadě. Nejdříve tu máme zdlouhavý, téměř tři hodiny dlouhý scénář, s plno trhlinami. Příběh začíná s mladou Normou Jean, která žije s psychicky nestabilní matkou. Ta to už jednoho dne nezvládne a zhroutí se, a tak se Norma Jean ocitá v sirotčinci. Z tohoto ještě poměrně dojemného a silného momentu však najednou skáčeme ke scéně, ve které se polonahá sedmnáctiletá Norma Jean (nyní už vystupující pod pseudonymem Marilyn Monroe) nechává fotit jako pin-up girl a následně je, podle všeho, znásilněna prezidentem filmového studia.

Proč Dominik a spol. udělali takový nerozumný a necitlivý skok, který vůbec nedává smysl, není jasné. Navíc tím vynechali podstatnou (a zajímavou) část života titulní hrdinky (její život v sirotčinci, první práci, prvního manžela…). Ano, snímek je už sám o sobě příliš dlouhý, ale kdyby ho tvůrci pokrátili na jiných místech, bylo by to mnohem srozumitelnější. Stejně jako podivné skákání z jedné scény na druhou, příkladů zvláštního střihu a editace se tu najde více. Nesrozumitelné je i skákání z černobílých na barevné vizuály, tvůrci tím snad chtějí ukázat myšlenkový stav hlavní hrdinky, smysl to ale stejně moc nedává a je to spíše matoucí.

Vraťme se však zpátky k ději. Po práci modelky se začíná kariéra mladé Marilyn slibně rozjíždět, dostává první herecké nabídky a stává se čím dál tím slavnější a oblíbenější. Stává se také částí trojčlenného vztahu se dvěma mladými herci (synové Charlieho Chaplina a Edwarda G. Robinsona). Tento prazvláštní trojlístek dokonce zplodí dítě (k tomu ještě později), které však Marilyn později potratí, kvůli herecké nabídce. Následně pak sledujeme její manželství s násilným baseballovým hráčem Joe DiMaggiem a poté s autorem divadelních her Arthurem Millerem. Obě manželství se z různých důvodů rozpadají a Marilyn se postupně rozpadá psychicky. 

Režisér se rozhodl zobrazit jen to nejhorší a nejsmutnější z života Marilyn Monroe.A my sledujeme téměř tříhodinovou skličující pouť slavné herečky, ve které se utápí v depresích a psychicky hroutí. Režisér se rozhodl zobrazit jen to nejhorší a nejsmutnější z života Marilyn Monroe a podrobit tak diváky nesmírným mukám. Blondýnka je, bez nadsázky, depresivnější a těžší drama než Schindlerův seznam, neboť tam aspoň tvůrci dokázali uprostřed bídy najít pár světlých pozitivních momentů a sám konec filmu dává naději. To se o Blondýnce bohužel tvrdit nedá. Ta je tvrdá, silná a Dominik a spol. ani na chvíli nepolevují v soužení hlavní hrdinky.

Bohužel v tom moři utrpení navíc není ani moc korektnosti při zobrazovaní skutečných osobností. Zde se nabízí jeden příklad za všechny: V příběhu není samozřejmě opomenut ani JFK a jeho údajná aféra s Marilyn. Ta je zde rozmazaná až do nepříčetných rozsahů a vrhá na oba hlavní aktéry, kteří už se bohužel nemohou bránit, opravdu hnusné světlo. Marilyn je k bývalému prezidentovi dovlečena v napůl zdrogovaném/opilém stavu, je donucena ho orálně uspokojit (což je zobrazeno poměrně dost explicitně) a následně je implikováno, že je prezidentem zdrogovaná a znásilněna. To vede k jejímu třetímu těhotenství a následné scéně jako z Paranormal Activity, kdy je uprostřed noci unesena ze svého bytu muži z FBI a převezena do tajné nemocnice, kde je jí vyoperován plod.

K tomu je potřeba dodat, že se jedná o již třetí potrat ve filmu, z čehož trochu vyznívá jako by skrze něj tvůrci protlačovali své názory na potraty, ať už jsou jakékoliv. Ano, Monroe byla sice skutečně třikrát neúspěšně těhotná, ale pokaždé se stejným mužem – manželem Arthurem Millerem, a potratila vždy ze zdravotních důvodů, nikoliv za podmínek, jak zobrazují tvůrci. Navíc každé těhotenství je doprovázeno podivnými záběry na její dělohu a nerozvinutý plod, který k Monroe dokonce při druhém těhotenství mluví (ano, tento bizarní moment tam skutečně je) a přemlouvá jí, aby s ním neudělala to samé, jako s jeho předchůdcem (tedy nešla na potrat). To vše se má pravděpodobně odehrávat v nestabilní hlavě protagonistky, ale zobrazení je i přes to nešťastné.

To se dá říct i o mnoha dalších momentech ve filmu, který je plný především nahoty a deprese (a taky depresivní nahoty). Už od samého začátku je zde až znepokojující míra nahoty, i sedmiletá Norma Jean utíká před poblázněnou matkou nahá k sousedům s pláčem o pomoc. Dále se zde pak zobrazuje mnoho scén se svlečenou hlavní hrdinkou a jejími prsy danými na odiv, ať už jde o romantiku nebo jen zkoumá své tělo v zrcadle. Nechybí ani slavný moment s rozevlátými bílými šaty, který je zobrazen ve slow motion a odhalené kalhotky z mnoha, mnoha úhlů, takže se zdá, že trvá celou věčnost.

S tím souvisí i podivná práce s kamerou, která se odráží nejen v tomto momentu. V jednu chvíli například utíká zuřící Joe DiMaggio (Bobby Cannavale) s kmitající kamerou přímo před sebou, jakoby z jeho úhlu pohledu. Snad mělo jít o oživení filmu, ale v závěru to působilo mírně amatérsky, ostatně jako mnoho dalších momentů.

Toto nesrozumitelné pojetí nepomáhá ani hercům, kteří se z něj snaží vytřískat, co nejvíce mohou a umějí, ale bohužel ani to nestačí, aby nějak výrazně zlepšili kvalitu filmu. V hlavní roli se zde objevuje Ana de Armas, která je coby Marilyn Monroe příliš ukňučená a křečovitá. Ať už to byla její volba, nebo poslouchala slova režiséra, nefunguje to. Její rádoby emocionální přehrávání je prostě přehnané a iritující. Ze zbylých herců pak stojí za zmínku Adrien Brody, jehož scény jsou snad jediným světlým momentem ve filmu. Brodyho Arthur Miller je sympatický a charismatický a herec si dokázal poradit s tím málem, co mu bylo ze strany scénáře dáno.

V závěru je Blondýnka zkrátka chaotická, skličující, nesrozumitelná a opravdu těžká podívaná. Příběh nesmyslně skáče z jednoho bodu do druhého, tvůrci míchají černobílou s barevnou, jak se jim zachce a hlavní postava se zatím utápí v depresích (a divák pomalu s ní). Nehledě na to, že, ať už jde o momenty s JFK, či celkové zobrazení Marilyn Monroe jako přihlouplé tuctové blondýnky, která neví, jak se jí vařené vajíčko, je celý snímek urážlivý jak k samotným postavám, tak i intelektu diváků. Je jasné, že si Netflix myslel, že s Blondýnkou zaboduje na velkých filmových oceněních, z diváckého hlediska však těžce pohořel.

Miláčku, nerozvedeme se?

To jde, ještě to klidně utáhni!

Sakra, to jsem si ale nešťastně stoupla!