Psát o letošních filmech přestává být snadné. Proč? V této době k nám jeden za druhým dorážejí snímky nominované na Oscara a člověk rázem neví, jestli jeho pochvala nebude pouhým poklonkováním něčemu, co již je v tuto chvíli ověnčeno slávou a puncem kvality. Naštěstí, můžu dosvědčit, že Filmová akademie se většinou – mimo jiné i v případě Terapie láskou – nemýlí.
Kam až nás může dovést manželství, názorně ilustruje úvodní návštěva sanatoria. Pat (Bradley Cooper) se možná i kvůli své duševní poruše nechce jen tak vzdát a do nového života se vrhá s vášní i bázní. To v kontextu znamená s hysterií a – nikoliv jeho vlastní vinou – obtíží pro Patovo okolí. Cooper dokáže přirozeným způsobem působit nesympaticky a zároveň úspěšně „prosit“ o politování. Oporu od vyrovnaného ochránce ideálně zosobňuje legendární Robert De Niro jako starostlivý otec, ale Pat potřebuje někoho, kdo je alespoň vzdáleně jako on… Možná někoho jako Tiffany alias další herecké eso – Jennifer Lawrence. Osobně jsem ji neviděl v mainstreamovém filmu od doby Do morku kosti (Winter´s Bone) a byl jsem opět unesen tím, co ze sebe dokáže vydat, když může pracovat s nezvyklou postavou v lidsky komplikované situaci. Série jako X-Men a Hunger Games sice můžou pomoci v popularitě, ale najednou mi musí připadat, že jí je na to škoda.
Příběh původně zpracovaný spisovatelem Matthewem Quickem disponuje silným empatickým vhledem do světa lidí s neurologickými problémy. Jímavost vás tentokrát nemá rozplakat. Místo toho vás provede typem vztahu, do něhož normálně žijící lidé nemají sami o sobě přístup, ale zprostředkovaně jej poznají i s jeho bojem plným naděje (byť mlhavé). Na své si svým způsobem přijdou také milovníci klasické literatury, kterou Pat průběžně „vstřebává“. David O. Russell se svojí adaptací natrefil na zlatou žílu, neboť mohl vytvořit vážnější komedii, odlehčené drama a dokonce, představte si to, koukatelnou a inteligentní romanci.
Nemá cenu zakrývat, že dlouhý požitek z originality je završen selánkou a tradiční happyendovou peripetií. Co naplat, pro bipolární osoby jsou náladou buď „úplně nahoře“ nebo „úplně dole“. Pokud se nabízejí jen extrémy, dávám přednost tomu kladnějšímu…
„Objednám ti další zákusek, když trochu změníš výraz…“
Co může mít kluk za starosti oproti nám, fanouškům smolařského týmu?“
Hledá svou manželku… A je ozbrojen.
Nemá cenu zakrývat, že dlouhý požitek z originality je završen selánkou a tradiční happyendovou peripetií. Co naplat, pro bipolární osoby jsou náladou buď "úplně nahoře" nebo "úplně dole". Pokud se nabízejí jen extrémy, dávám přednost tomu kladnějšímu…