Recenze: Nikdys nebyl / You Were Never Really Here

Thriller o zabíjení. V umělecké formě.
 
 
Filmů o nájemných zabijácích jsme viděli hodně, ale teprve teď se podíváme do nitra jednoho z nich. Ztrápený a uhrančivý Joe (Joaquin Phoenix) vypadá, že nikdy nezažil chvilku štěstí. Dětství mu ničil násilnický otec, v dospělosti mu nedala spát práce v armádě a u policie. Své temné démony nyní vypouští na povrch při setkání s pedofily, kteří unáší bezbranné dívky. Joe a jeho kladivo vrací nevinné holčičky zpátky rodičům a viníkům zase vrací to, co si zaslouží. Tato mašina na zabíjení se ovšem při záchraně unesené Niny (Ekaterina Samsonov) zaplete do mnohem složitějšího spiknutí, kde už nic nebude v jeho rukách. Ale pozor, snímek není jen tak ledajaký thriller, to by bylo moc povrchní. A takové filmy skotská režisérka Lynne Ramsay rozhodně netočí. Naopak půjde až na dřeň…

Důsledně prozkoumává nitro postavy a její podání nás dokáže fascinovat i přinutí odvracet zrak.Ramsay si projekty vybírá převelice pečlivě, za posledních téměř 20 let natočila pouze čtyři celovečerní snímky. K tomuto napsala i scénář na motivy románu Jonathana Amese. Důsledně prozkoumává nitro postavy a její podání nás dokáže fascinovat i přinutí odvracet zrak. Umí diváka rozrušit a zmást, když jsme vnitřně připraveni na scény plné násilí, Ramsay se jim elegantně vyhne, aby vzápětí postříkala kameru krví ve chvíli, kdy jsme se nechali ukonejšit zklidněním děje.

Normální thriller vypadá většinou tak, že hlavní hrdina někde chodí či jezdí a masakruje zlé hochy. Tady jde většinu času (ale ne výhradně) o vnitřní pochody Joea, a my jsme ušetřeni pohledu na nemilou akci. Často bývá prezentována velmi důmyslně. Ale samozřejmě se najde spousta scén, které nám nebudou příjemné. Ovšem v tomto filmu má každý záběr smysl. S krutou surovostí pak o to víc kontrastuje dojemná a smutná scéna u jezera, která dokáže zcela odzbrojit… Zvláště podkreslena tesknými tóny soundtracku Johnnyho Greenwooda. Hudba je zásadní složkou tohoto filmu, dostává velký prostor a formuje atmosféru. Často dodá scéně, kde se (zatím) téměř nic neděje, velmi tísnivý a nepříjemný nádech. To nám naznačuje, že Joe nikdy nenachází klid. I když se “nic” neděje, uvnitř něj je stále bolest. Takže ani hudba nás nesmí nechat odpočívat nebo se uklidnit.

Joaquin Phoenix exceluje v příběhu s jednoduchou zápletkou a vyčerpávajícím podáním. Budí úžas, hrůzu a respekt, zároveň působí zraněně a zranitelně. Rozervané postavě se spoustou traumat přináší úlevu jen občasné přidušování se igelitovým sáčkem. Vysvobození v podobě vlastní smrti si ale Joe zatím nedovolí, protože se chce postarat o svou stařičkou matku (Judith Roberts) a mezitím léčí vnitřní bolest způsobováním bolesti jiným. Speciálně těm, kteří si to zaslouží. V jednu chvíli tak Joe uklízí zkrvavené nástroje po jedné z mnoha zakázek, vzápětí něžně vytírá zmáčenou podlahu koupelny po své mámě.

Brzy ale musí ochraňovat i někoho dalšího. S čtrnáctiletou Ninou ho cosi spojuje. Aniž by si vyměnili slovo, vědí oba, že si zažili v životě víc utrpení, než je únosné. Joe se ji snaží zachránit za každou cenu, když už jemu nikdo pomoct nedokázal. Ovšem jak to udělat, když je sám proti celému světu a z jeho vzpomínek se vynořují strašlivé výjevy?

Lynne Ramsay se nebojácně vrhla na smutné vyprávění o smutných lidech, režie jde ruku v ruce se soundtrackem a Phoenix odvádí neskutečný výkon. Některé scény nejsou pro slabé povahy, záblesky minulosti jsou občas více matoucí než přínosné, protože se nikdy nedozvíme dost, aby to ukojilo naši zvědavost. Podobný příběh možná znáte, podobný film ale ne. Ne každému bude taková podívaná příjemná, ale tento krutý příběh bez debat obsahuje velkou dávku poetiky.
 
 

Čekání na zabijácký kšeft…

„Ale maminka mi na procházku přezouvá bačkůrky!“

Tohle asi nebude úplně ekologické zbavování se odpadu…