Recenze: Baťalives: Baťovské životy

Veselé i dojemné osudy lidí z cihlových domků po celém světě.
 
 
 
Český dokument nás poutavě zasvětí do pěti životních osudů různých lidí, kteří zdánlivě nemají nic společného. Spojuje je pouze místo, kde žijí. A přitom to není jedno místo, ale pět zcela odlišných měst vzdálených od sebe tisíce kilometrů. Jak je to možné? Hrdinové, které režisérka Karolína Zalabáková ve svém filmu nevtíravě sleduje, žijí v Baťovských městech, která byla vybudována po boku továren Baťa, aby měli jejich dělníci pohodlné bydlení. U nás máme samozřejmě Zlín, a podle jeho vzoru takových malých Zlínů vzniklo po světě několik desítek. Co z nich zbylo a jak se dnes žije obyvatelům cihlových domků?

Zalabáková prokazuje smysl pro detail, dokáže příběhy svých hrdinů vypointovat.Snímek je kvalitně natočený a zbytečně neexperimentuje. Zalabáková prokazuje smysl pro detail, dokáže příběhy svých hrdinů vypointovat a má dobrý odhad na střídání scén tak, abychom se nenudili. Nenásilně nám ukazuje kulturní rozdíly a zcela jiné životní styly. Soustředí se hlavně na lidské příběhy a trefně dokáže zaznamenat zásadní věci i působivé maličkosti, střídá komické chvíle s těmi hořkosladkými, přičemž každý osud nás osloví něčím jiným. I člověk nám zcela vzdálený může prožívat něco, s čím se ztotožníme. Není to zrovna strhující snímek, přesto velmi poutavý.

V horkém a slunném Batayporu žije usměvavý Brazilec, který se seznámil s Češkou a jeho největším snem je přestěhovat se k nám. Třeba do Prahy nebo do Pardubic, aby učil salsu. Svou milou vídá přes Skype, kde jí vyznává city pomocí pár českých slovíček. Jak asi dopadnou jeho fantazie o stěhování do České republiky?

Borovo je příkladem města, kde baťovský odkaz je jen závanem minulosti. Zchátralé domky a továrny už jsou atraktivní jen pro skupinku puberťáků, kteří tu fotí selfie a natáčí amatérský taneční klip. Doufají, že se proslaví a budou moci navždy zmizet z města, kde je nic nečeká. “Ještě že si můžu užívat života online,” krčí rameny dívka, která trefně vystihuje problém dnešní mládeže.

Batanagar. V neutěšeném prostředí chudé Indie žije mladík Šona. Miluje fotbal, rád posedí s kamarády u piva při rybaření, nebo si zaplave v řece, zatímco vedle něj se ve vodě spokojeně chladí kráva. Šona ani jeho přátelé nemají téměř nic a žijí v polorozbořených domech. I o to málo co jim zbývá nejspíše brzy přijdou: na místě jejich domova se staví luxusní resort, kde pro ně už rozhodně není místo.
Příjemný důchodce Henrik žije v dobře udržovaném nizozemském Batadorpu. Celý život pracoval v baťovské fabrice a vzpomíná na detaily své každodenní rutiny, třeba jak se celé město budilo zároveň rozhlasem. Spokojený a čilý pán nadevše miluje jízdu na kole a takový relax po práci je pro něj životním štěstím. Možná nejméně zajímavý příběh nás zasáhne až v úplném závěru.

Nemůže chybět jeden osud přímo ze Zlína, odkud pochází i filmařka Zalabáková. Sledujeme svéráznou Věru, která kontroluje šití bot v baťovské továrně, při každodenní práci a nesmlouvavém dozoru nad kvalitou výrobků. Těžko ji popsat lépe než “baba od rány”. Věra je vtipná a scény s ní zcela autentické. I v jejím příběhu se najdou hořkosladké momenty a zamyšlení se nad důležitostí práce v našich životech.

Poutavý dokument nabízí mozaiku lidských příběhů, které jsou z různých koutů planety, ale spojuje je baťovský odkaz. Hrdinové z cihlových domků se liší životními zkušenostmi, sny, vztahem ke “svému” městu, a jejich vyprávění jsou nápaditě prostřídaná, aby se divák nenudil. V závěru, kdy už neočekáváme výraznou tečku za vyprávěním, pomohl režisérce osud a příběhy se samy uzavřely, někdy šťastně, jindy bohužel méně.
 
 

Příběhy bot…

… i cihlových domků.

Co tu po nás zůstane?