Recenze: Jan Palach

Příběh pochodně číslo jedna.
 
 
Všichni víme, co se stalo. Učili jsme se to v hodinách dějepisu. Mladý student filozofické fakulty se 16. ledna 1969 upálil na protest sovětské okupaci a režimu proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti. Ale co za tím vlastně stálo? Kdo byl ve skutečnosti Jan Palach a jak probíhaly jeho poslední měsíce před sebevraždou ve jménu odboje?

Právě to se snaží přiblížit nový film České televize, který vznikl pod taktovkou režiséra Roberta Sedláčka. Ten si pro nás se scenáristkou Evou Kantůrkovou připravil opravdu zajímavou a povedenou podívanou. Tvůrci se snažili být co nejvěrnější své historické předloze, a to se jim beze sporu povedlo. Snímek oplývá známými historickými fakty a poukazuje i na nové skutečnosti. Určitě tak může dobře posloužit i jako dějepisný materiál. Z tohoto hlediska ho beze sporu stojí za to vidět.

Vrcholem je jeho ztvárnění Palachova emočního rozpoložení ve chvílích, kdy se schyluje k onomu osudnému dni. Velký plusem, ne-li tím největším, je Viktor Zavadil v roli titulního hrdiny. Zavadil coby Palach podává kvalitní výkon věrný své předloze. Ve své roli se pohybuje naprosto přirozeně a není těžké si ho oblíbit. Vrcholem je jeho ztvárnění Palachova emočního rozpoložení ve chvílích, kdy se schyluje k onomu osudnému dni. Zavadil v nás v těchto momentech zanechává tak silný dojem, že mu to všechno věříme. Silnou hereckou oporou je mu i Zuzana Bydžovská v roli Palachovy matky. Za prvé spolu mají oba herci procítěný vztah, vzájemně se dobře doplňují, a coby matka a syn prostě správně fungují. Navíc Bydžovská sama o sobě podává poměrně silný výkon. Je to zlomená a hlavně praktická, jak jí nazývá sám Palach, žena. Bydžovská v ní skvěle zachycuje tehdejší náladu většiny československých občanů. Poslední výraznou postavou je Helenka, Palachova kamarádka z dětství, se kterou má blízký vztah a docela zjevně se mají jistým způsobem rádi. Tato tak trochu milostná linie příběhu nijak neuškodí, jak by se možná dalo čekat, ale plynule do něj zapadá. A Denisa Barešová, představitelka Helenky, má se Zavadilem dobrou chemii, takže je příjemné sledovat jejich vztah. V dalších rolích se zde pak objevují Kristína Kanátová, Michal Balcar, Karel Jirák nebo Jan Vondráček.

Ve snímku je také výrazná dobová přesnost a autenticita. Jak místa, kde se jednotlivé části příběhu odehrávají, tak použité rekvizity a kostýmy navozují tu správnou atmosféru konce 60. let. I divák, který ty doby nezažil, si je prostřednictvím nápaditých vizuálních vjemů dovede dobře představit. Tomu napomáhá i hudební doprovod, složený Michalem Ratajem, který vhodně doplňuje celkovou náladu filmu.

A ta je pochmurná, ale ne zcela. Ze začátku z ní vyjadřuje jakási naděje, kterou ještě lidé v té době oplývali, ale pak přichází okupace a zlom. Každá scéna jemně nastoluje s ubíhajícím časem měnící se tón doby, se kterým se mění i tón filmu. Je pravda, že některé scény (jako například Božíhodová bohoslužba v kostele nebo Palachův nahý zadek ve sprše) jsou tam poněkud nadbytečné a bez nich by to působilo naprosto stejně, ne-li lépe, celkový dojem z podívané to však nijak nezkazí.

Jan Palach je ikonickým jménem českého odboje proti Rusům a ten, kdo vlastně vyvolal první ohlasy sametové revoluce, jejíž protesty začali v den výročí jeho sebeupálení. Vděčíme mu tak za opravdu dost. Nejen z tohoto hlediska je dobré, že o něm a o té době vznikají snímky, jako například televizní film stanice HBO Hořící keř. Avšak tohle je trochu jiné než Hořící keř, je to opravdu příběh o Janu Palachovi. A nutno podotknout, že i když víme, jak to s Palachem skončí, tak je konec poměrně silným zážitkem.
 
 

Možná ze mě ještě bude modelka.

To si ale musíš stoupnout takhle, Honzíku.

Achjo, ty musíš taky vždycky všechno zkazit mami…