Recenze: McQueen

Hořící auta, kokain i umělecká díla: nemusíte holdovat módě, abyste ocenili tento veskrze lidský příběh.
 
 
Nezáleží moc na tom, zda je divák vášnivým příznivcem návrhářů a moderních trendů, nebo je pro něj svět módy spíše jiným vesmírem. Tento životopisný dokument je srozumitelný pro všechny, kteří chtějí sledovat příběh o neobyčejném chlapci z dělnické třídy, který do tohoto privilegovaného světa nikdy neměl proniknout. Díky vášni a tvrdé dřině ale stanul na jeho vrcholu a utvářel ho k obrazu svému. Chtěl pomocí módy vyprávět příběhy a odkrýt svou duši, která byla osamělá a nešťastná, přesto, a právě proto se jeho jméno nesmazatelně vrylo do historie návrhářského řemesla.

Lee Alexander McQueen byl nezkrotný, svéhlavý a vždy originální. Když sledujeme jeho cestu k vrcholu, ještě v něm nevidíme génia. Jen drzého mladíka, který šel tvrdě za svými sny, protože ho v životě nic jiného nezajímalo. Tento “chuligán britské módy” prošel základním vzděláváním jen tak tak, protože si v hodinách stále kreslil. Je neuvěřitelné sledovat jeho absurdní začátky: jak na jeho prvních přehlídkách sedí celebrity a sledují je média, ale on si po skončení sotva může dovolit k večeři hranolky v rychlém občerstvení, nebo v televizních rozhovorech zakrývá svou tvář, protože by mu sebrali sociální dávky, jediný zdroj financí.

Nechal se inspirovat přírodou i moderními technologiemi, jeho přehlídky vyprávěly příběh.Neměl na drahé materiály, proto musel být vynalézavý a používat i pytle na odpadky, nemohl platit vizážistům ani scénografům, takže je musel strhnout svými nápady, aby pro něj dělali zadarmo. Proto se kolem něj v začátcích utvořila skupinka lidí, kteří mu byli oddaní a není tedy divu, že s ním spolupracovali po většinu jeho kariéry. Už jako kontroverzní mladík se dostal na pět let do čela Givenchy, ale jeho snem bylo nadále budovat vlastní značku. Nechal se inspirovat přírodou i moderními technologiemi, jeho přehlídky vyprávěly příběh. Někdy temný a gotický, jindy to byly skvostné, elegantní a umělecké kousky.

Poznáme ho ve chvilkách naprostého štěstí a uvolnění vedle jeho milovaných, se kterými se popichuje nevybíravými vtípky, v zápalu práce a nadšení z tvorby, v dobách, kdy dokázal udělat celé kolekce v rekordním čase. Snímek postupně graduje, sleduje McQueena na vrchol, kde byl ovšem sám. Podléhal drogám, traumatům z minulosti a paranoie. O tom se dozvíme mnoho z úst jeho blízkých. Jsou to nepřikrášlené, upřímné zpovědi, rodina a spolupracovníci o něm říkají i nehezké věci a přesto vidíme, že ho zbožňovali, přes všechnu jeho komplikovanost.

Režisérské duo Ian Bonhôte a Peter Ettedgui dokázalo natočit snímek, který je poctou geniálnímu umělci, nebojí se ukázat jeho stinné stránky, ale ani jej za ně nepranýřuje. Kombinují se archivní soukromé záběry, televizní rozhovory s Leem, záznamy přehlídek i nové rozhovory s rodinou, kolegy a spolupracovníky. Volba hostů byla střídmá, o McQueenovi by jistě rádo promluvilo mnoho slavných modelek či jeho věrná obdivovatelka Lady Gaga. Snímek si však zachovává komorní atmosféru střídmým počtem promlouvajících osob, prioritou je výpovědní hodnota rozhovoru a blízký vztah s návrhářem než snaha přitáhnout pozornost slavnými tvářemi. Soundtrack tvoří skladby Michaela Nymana. Teskné a melancholické, jindy rytmické a agresivní. K neklidnému životu návrháře i jeho různorodým přehlídkám se hodí dokonale: není tedy překvapivým zjištěním, že Nymanovu hudbu McQueen rád poslouchal při své tvorbě.

Často prohlašoval, že jeho tvorba je velmi osobní, a díky ukázkám pečlivě vybraných přehlídek překypujících nápady získáme v průběhu dokumentu alespoň přibližnou představu, čím musel procházet. V závěru se ho tvůrci tedy nesnaží soudit nebo analyzovat jeho dobrovolný odchod ze světa, ale vrací se zpět k jeho dílu a odkazu, což je potvrzením jejich důstojného a citlivého přístupu k tomuto snímku.

Možná vás nezajímá móda. Možná nevíte, kdo byl Lee Alexander McQueen. A přesto byste tenhle film měli vidět. I když život a tvorba britského návrháře jdou ruku v ruce, v závěru tvůrci nesklouznou k patetickému hodnocení McQueenova tragického konce, raději se řídí jeho výrokem: “Pokud mě chcete poznat, podívejte se na moji práci.” Chtěl v lidech vzbuzovat emoce a přesně to se daří i filmu o něm.
 
 

„Tady to slepím žvýkačkou a můžeš jít na molo.“

Šokující či inspirativní? McQueen chtěl především vzbuzovat emoce.

Nebál se jít mezi „poddané“ a podílet se na šití modelů osobně, ani jíst s pracovníky ve společné jídelně.