Recenze: Zloději / Manbiki kazoku / Shoplifters

Aneb taková zvláštní rodinka.
 
 
Osamu si přivydělává kradením v obchodě, což přiučil i svého syna Šóta. Ti s dalšími členy domácnosti žijí v provizorním domě na periferii. Společně tak tvoří rodinu, na které je podivuhodné mnohem více než jen způsob obživy. Denní rutinu naruší malá holčička, kterou Osamu a Šóta nalézají osamělou na balkóně. Když jí pak přivedou domů, rodina se jí bez váhání ujme, vzít si dítě, které rodiče zanedbávají, přece není zločin, nebo si to aspoň myslí. Tento čin má však mnohem rozsáhlejší důsledky, než si kdo dovedl představit. Vede to k odhalení tajemství uvnitř klanu zlodějů a zpochybnění toho, co se vlastně pod pojmem rodina může rozumět.

Tak se představuje nový snímek režiséra a scenáristy Hirokazu Kore’eda, oceněný Zlatou palmou v Cannes. A není pochyby proč. Kore’eda vykresluje velmi jemný a melancholický svět rodičů a dětí a toho, jak se navzájem ovlivňují. Zkoumá, kam až může sahat definice rodiny. A ptá se na otázku, co je správné, a kde už je právní i morální hranice. A to vše podává Kore’eda s jakousi lehkostí i nadhledem. Jeho postavy, i když nejsou zcela pozitivní, si není těžké oblíbit a vžít se do jejich příběhů.

A na tom mají velkou zásluhu zejména herci, kteří je ztvárnili. Nejvýznamnější je Lily Franky coby Osamu. Ten podává velmi silný výkon. Dokáže být ve stejnou chvíli emočně vypjatý i hravý. Nejdůležitější však je, jak dobře si rozumí se svým dětským kolegou, kterým je Jyo Kairi. Mladý japonský herec podává silný a na svůj věk poměrně vyzrálý výkon. Představuje se zde jako rovnocenný partner svým dospělým kolegům, se kterými tvoří sehraný tým. Herci tak skutečně působí jako nesourodá rodinka, která cosi skrývá. Všichni do jednoho jsou rovnocennými součástmi celku, ve kterém hraje každý z nich významnou roli. Neměla by se zde opomíjet ani Kirin Kiki, která ztvárnila babičku a hlavu celé rodiny. Její výkon je výrazný a zanechá na divákovi silný dojem. Tomu, mimo jiné, napomáhá i fakt, že Kiki před nedávnem zemřela. Posledním, kdo z herců stojí za zmínku je Miyu Sasaki, představitelka malé Yuri, holčičky, kterou Osamu a jeho rodina „adoptuje“. I když toho Sasaki moc nenamluví, její pohyby a výrazy v obličeji, to poví za ní. Na to, že je to opravdu jen malé dítě, podává překvapivě reálný a procítěný výkon.

Celý snímek je plný citů.A celý snímek je plný citů. Je to taková emocionální horská dráha, dalo by se říci. Ale v tom dobrém slova smyslu. Prolínají se zde smutné momenty s těmi veselejšími. I když má však snímek dohromady velice melancholický nádech, po jeho zhlédnutí budete mít příjemný pozitivní pocit. Proč? Protože i přes temné a občas až depresivní momenty, se Zloději snaží vyznít co nejpozitivněji a přimět diváka, aby si z tohoto zážitku odnesl jen to dobré. Asi nejlépe to vystihuje rodinná scéna na pláži, kde je všech šest členů (i s Yuri), užívají si slunečný den, skotačí společně ve vlnách a babička to celé pozoruje z deky se spokojeným úsměvem. Je to vskutku moment, na který jen tak nezapomenete. A takových je zde více.

Další významnou součástí filmu, která upoutá především neasijské diváky, je japonská kultura. A té je zde opravdu dost. Otvírá se nám tím nový svět. Zloději tak působí i jako dobré seznámení s Japonskou kulturou a jejich životem. Navíc to dodává snímku jakýsi bonusový element, který zkrátka potěší.

Zloději jsou tak v závěru unikátní podívanou hned z několika důvodů. Režisér Kore’eda se zabývá zajímavou problematikou a představuje netradiční pohled na to, jak se dá definovat rodina. Zároveň si také klade otázky, kde je hranice mezi dobrým skutkem a zločinem, a dochází k závěru, že občas je hodně tenká. Navrch toho nám, neznalému obecenstvu, odkrývá fascinující svět japonské kultury. A k tomu nabízí poutavý příběh s propracovanými postavami, jejichž představitelé si dali záležet na jejich ztvárnění.
 
 

Koukej, takhle si dáš ruce a bude se ti líp spát.

Myslíš, že nás někdo viděl?

Ale babiii, já se nechci bavit o klucích…