Recenze: Jack staví dům / The House That Jack Built

Horor i ďábelská komedie.
 
 
Lars von Trier je rozporuplný člověk, ale svou schopnost zrežírovat velký film prokázal už několikrát. Se svým novým snímkem Jack staví dům se po letech vrátil na filmový festival v Cannes, kde byly jeho filmy zakázány po kontroverzním výstupu v roce 2011. Žánr nového díla není snadné určit, snad ze stručného popisu bychom usuzovali horor, a Trier opravdu natočil snímek snad i stokrát strašnější než mnoho hororů. Ale nadsázka, se kterou sériový vrah vypráví svůj příběh a vůbec celkový odstup nemocného člověka od činů, které spáchal, dává filmu spíše nádech psychologického dramatu.

Jack (Matt Dillon) je psychopat postižený obsedantně-kompulzivní poruchou a sní o tom, že jednou nebude inženýrem, nýbrž architektem. Zakoupí pozemek, na kterém chce postavit svůj nový dům. Na jedné straně příběhu tedy Jack staví dům, a na druhé vraždí lidi. Když se setká s nekonečně otravnou ženskou (Uma Thurman), vybuchne a zabije ji. Poté už vraždit musí, Jack je závislý na smrti jako na kokainu, a i přesto, že díky své prohnanosti dlouho odolává policii, spravedlnost se stále přibližuje.

Jako bychom žili v Jackově hlavě a jeho představách.Snímek, který Trier nejen zrežíroval, ale i napsal, trvá více než dvě a půl hodiny. Uf, to je dost, řekneme si při pohledu do programu. Jenže jakmile vstoupíme s Vergiliem do Jackova pekla, snímek nás dočista pohltí. Opravdu zdařile poskládaný příběh, v němž retrospektiva střídá přítomnost, úryvky různých klipů a animace vyjadřující Jackovy myšlenky střídají tradiční záběry. Patrná je i inspirace klipem Boba Dylana, kdy Jack stojí před svým autem a své vyprávění podtrhuje odhazováním důležitých slov ze svazku papírů, které drží v ruce. Jako bychom žili v Jackově hlavě a jeho představách.

Trier se vůbec nebál brutálních záběrů, i když občas kamera prozrazuje namaskované herce nebo voskové figuríny až příliš. Perfektně ale vybral pro tuto šílenost Matta Dillona. Zkušený herec roli psychopata snažícího se vypadat normálně zvládá tak dobře, že se často smějeme u scén, které by v reálu určitě vtipné nebyly, navíc má příjemný hlas, což je důležité u vyprávěcí formy příběhu, kdy je po celou dobu v konverzaci s Vergiliem. Co se týče jiných herců, na těch příliš nezáleží. Dillon de facto odehrál celý film převážně sám, jen s oběťmi, které se často chovají absurdně neracionálně, což opět přináší trochu trpkého humoru do jinak ponurého snímku.

Snad jen u závěru příběhu se trochu zarazíme, bylo to opravdu potřeba dotáhnout až takhle do konce? Ale ve výsledku, i přes trochu přetažené zakončení, jsme rádi, že známe výsledek. Alespoň nás opět nepřepadá pocit, že se tvůrce bál vymyslet rozřešení.

Jack svou kontroverzností boduje. Přestože zhlédneme opravdu brutální, a navíc ještě dlouhý snímek, na jeho konci zjistíme, že sice máme být znechuceni, pobouřeni a unaveni, ale nestalo se. Kdo zná alespoň trochu některé klasiky, které Trier ve filmu využil, musí obdivovat i kruhovou kompozici, v níž Jack vyprávějící svůj příběh spolu sestoupí s básníkem Vergiliem až do dantovského pekla, aby se ve svém povídání dostal znovu na jeho začátek. Málokterému režisérovi by prošlo tolik vražd a odporností, ale Trier celý příběh dokázal zabalit jako bonbón, kdy ohavnosti shledáme jen obalem, pod kterým se skrývá spousta nápadů, černého humoru a absurdity. Na snímek takového formátu se určitě vyplatí navštívit kino a zjistit, jaký dům Jack vlastně postavil.
 
 

Co je to láska?

Tak tohle je peklo Vergilie?

Pitomá mrtvola, ještě se tu s ní takhle nadřu.