Recenze: Dogman

Dogman konejší rozzuřené pitbuly, do poslední chvíle se ale nedokáže postavit vlastnímu tyranovi. 
 
 
Marcello (Marcello Fonte) je malý, vyhublý chlapík, který žije na italském předměstí a vede skromný salón pro psy. Mezi sousedy se těší dobré pověsti, a i když mu jeho byznys zrovna nevynáší, ke spokojenému životu mu nic nechybí – tráví celé dny se psy a vydělané peníze mu tak akorát postačí na to, aby vzal milovanou dcerku (Alida Baldari Calabria) na potápění.

To by snad ale ani nebyla Itálie, kdyby se Dogman obešel bez mafie. I když Marcello na první pohled působí jako nekňuba, přivydělat si prodejem kokainu je pro něj hračka. I ve snímku režiséra Mattea Garroneho ale platí staré pravidlo, že v rozbouřeném, korupcí a mafií prolezlém městečku platí zákon nejsilnějšího. Tím je v tomto případě zřejmě místní dvoumetrová gorila Simoncino (Edoardo Pesce), mimo jiné také bývalý boxer, feťák a surovec, který terorizuje celé okolí. I přesto, že si Marcello dlouho myslí, že když bude Simonemu podlézat, zůstane v bezpečí, opak se stane pravdou. Malý muž se tak ve jménu spravedlnosti bude muset postavit vlastnímu strachu a odhodlat se k velkým činům.

Italskému režisérovi Matteovi Garronemu se v Dogmanovi povedlo přenést diváky na italské předměstí.Italskému režisérovi Matteovi Garronemu (Pohádka pohádek) se v Dogmanovi povedlo přenést diváky na italské předměstí, kde se spolu s Marcellem nevyhnou pěstním soubojům, přestřelkám ani scénám, při nichž tuhne krev v žilách. Ve 102 minutách na plátně vykouzlil postavy s tak propracovanými psychologickými profily, že si při bitkách budeme zakrývat oči, jakmile se na plátně objeví Simone, zamrazí nás a když se náš Dogman ocitne sám, budeme spolu s ním a jeho psem přemýšlet, jak ochránit sebe a své okolí.

Simoncino a Marcello nejsou ale ani v nejmenším předvídatelné postavy a byť by se mohlo zdát, že tvůrci přetiskují vzor „holohlavá, tupá mlátička versus vychrtlý, ustrašený obchodníček“, není tomu tak. Ani jeden z nich není jednoduchou a snadno pochopitelnou postavou, a to i když je Simone skutečně gaunerem, na kterého je snad i kriminál málo. Zatímco odsoudit antihrdinského Simoneho ke katastrofickému osudu nebude pro diváky takovým oříškem, označit naproti tomu Marcella za hrdinu, nelze. Staví se do role oběti, neumí říct ne a dominantní je tak málo, jako by snad nepocházel ze světa, kde platí, že člověk je člověku vlkem. Tudíž heroická scéna, kdy se svému sokovi poprvé a naposledy postaví, v hrudi diváka způsobí přesně to, co tvůrci zamýšleli. Prázdnotu.

Dogman je tvůrčím počinem Mattea Garroneho, kterému se v novém snímku z italského předměstí mimořádně podařilo zapracovat s emocemi.  Film, který se nebojí ukázat realitu v její nejdrsnější podobě v sobě skrývá poučení a může posloužit jako inspirace pro všechny, kteří tápou nad otázkou osobního hrdinství. Snímek i přes veškerou dějovou komplikaci nese jednoduché poselství – že jediným způsobem, jak nám může tyran ublížit, je, když mu to sami dovolíme.
 
 

Marcellův svět v jedné fotografii.

Jak se dneska cítíte, sire?

Všem je jasné, že dvoumetrová plešatá hrouda s povahou dlažební kostky skončí špatně.