Recenze: Báječní lůzři / Nuostabieji lūzeriai. Kita planeta

Nejsem tady, abych vyhrával. 
 
 
Přesně takovou odpověď od člověka, který dýchá pro cyklistiku, čekal jen málokdo. Sportovní dokument litevského režiséra Arunase Matelise však divákům odhaluje nevídanou tvář oblíbeného sportu a boří iluze o tom, že vyhrát může každý.

Aspektem, na který se dokument nominovaný na prestižní ocenění Oscar zaměřuje, jsou jednotliví členové závodního týmu. Matelis se soustředí jak na jejich vztah ke sportu, tak na vztahy mezi jednotlivými závodníky – ať už těmi, kteří byli vybráni, aby vyhrávali a mezi tahouny, kteří jim vozí vodu a chrání je před prudšími poryvy větru.

Sedřená kůže, podlitiny, modřiny, pohmožděniny a zlomeniny, to vše je každodenním chlebem domestiků.Známé „obětovat se pro blaho týmu“ v litevském dokumentu z roku 2017 nefiguruje jako prázdná fráze, nýbrž spíše jako doslovná realizace. Sedřená kůže, podlitiny, modřiny, pohmožděniny a zlomeniny, to vše je každodenním chlebem domestiků. Lidé, kteří se nechávají dobrovolně ztrhat jen aby jiní mohli dosáhnout vítězství, jsou pro mnohé diváky, políbené či nepolíbené sportem, záhadou. Snímek tak fanouškům i skeptikům poskytne náhled do světa vrcholového sportu a za pomoci kombinace záběrů z terénu, nemocnice či rozhovorů se závodníky a pomůže pochopit motivaci, která k takovýmto cílům vede.

Ačkoli se jedná a sportovní dokument, který necílí na to, aby se zalíbil každému a v sedmdesáti minutách se prakticky zaobírá tím samým pouze z různých úhlů, dal si na něm Matelis záležet. I pro ty, kteří si v cyklistice nelibují, tak může být zajímavou a poučnou podívanou, která rozřeší otázku, jak je možné, že v době, kdy se každý žene za individuálními úspěchy, v cyklistice stále tak silně přežívá týmový duch. V tom tkví jeho nedocenitelný přesah.
 
 

Trocha špíny, malá podlitinka.

Fajn vyjížďky za hezkého počasí.
 
 

Nepustit k sobě otázku – stojí to za to?