Recenze: Svědkové Putinovi / Putin’s Witnesses

Mrazivé záběry z přelomu tisíciletí, které časem jen nabyly na významu.
 
 
Vitalij Manskij v roce 1999 pracoval pro ruskou státní televizi a dostal příležitost sledovat a dokumentovat nástup Vladimíra Putina k moci z první ruky. Záběry, které měly sloužit k propagaci nového ruského prezidenta, se s odstupem času staly spíše zbraní proti němu. Čím déle Putin vládnul, tím víc se prohluboval Manského pocit deziluze, a tak se rozhodl k natočenému materiálu vrátit a ukázat divákům, čeho se stal svědkem.

Dokument nás vtáhne poměrně rychle, už proto, že nezačíná hned politikou, ale u režiséra/kameramana doma, kdy si rodina rozdává dárky a v tom přichází nečekané odstoupení Borise Jelcina, jen pár týdnů před koncem jeho funkčního období. Novoroční projev už zazní z úst dosavadního premiéra, Putina. Manského žena na kameru velmi prozřetelně odhaduje záměry a charakter muže s chladnýma očima a nepřesvědčivým úsměvem. Celá situace byla promyšlenou strategií, kdy si Jelcin vybral svého nástupce a abdikace byla způsob, jak ukázat lidu jeho schopnosti.

Manskij se pak stává svědkem i pomocníkem při tvorbě Putinovy (ne)kampaně.Manskij se pak stává svědkem i pomocníkem při tvorbě Putinovy (ne)kampaně. Prezidentský kandidát se vyhýbal televizním debatám a reklamě, údajně proto, aby nemusel lidem slibovat něco, co je pouze vykonstruovaným volebním heslem. Tím jen zvýraznil svou výlučnost a díky skvělému týmu za zády a své tehdejší funkci byl přesto neustále v médiích, i když o to zdánlivě nestál. Po několika letech vlády chřadnoucího Jelcina očekával národ nástup „pevné ruky“, člověka s respektem, který bude svůj úřad vykonávat efektivně. Jak pevná tato ruka je, to se ukázalo až s odstupem času, ovšem už o pár měsíců později vidíme ve tváři bývalého prezidenta zradu a smutek pramenící z pochopení pravé podstaty člověka, kterého protlačil k moci.

Manskij se ukazuje jako zdatný pozorovatel, který dokáže na situace reagovat na místě, a ještě vyostřit určité momenty doplňujícími dotazy. Nebojí se Putina překvapit svým nesouhlasem s návratem k sovětské hymně, ale ptá se i na zdánlivě banální dotazy, třeba zda by si chtěl normálně zajít na pivo. Svou nebojácnost filmař potvrzuje v rozhovorech, když popisuje údiv a až hrůzu okolí z toho, jak se prezidenta bez obalu vyptává. Putin mu celkem bezelstně odpovídá, ještě postrádá obezřetnost, což bylo reálné zachytit opravdu leda před téměř dvaceti lety.

Tempo je občas příliš rozvleklé a záběry dlouhé. Nechybí ovšem pár momentů, které se každému vryjí do paměti. Jelcinovo čekání na telefonát, který nejspíš nikdy nepřišel. „Spontánní“ návštěva oblíbené učitelky. Osudy lidí z týmu, který Putina protlačil k moci, respektive na vrchol žebříčku popularity ruského lidu: postupně ztráceli iluze stejně jako autor snímku a skončili v opozici, mimo politiku, nebo zemřeli za záhadných okolností.

Manskij pracuje radši s obrazem než se slovy, protože jednání nebo třeba jen pohledy aktérů jsou dost výmluvné samy o sobě. Komentuje dění jen občas, ale jinak nechá interpretaci na nás. Proto záleží na divákově přehledu a všímavosti, co se mu podaří odhalit a rozklíčovat. Jinak se dokument ani nesnaží být objektivní, už hudební podkres – mrazivá a temná, dramatická linka – nám dává najevo, za jakého člověka dnes autor Putina považuje.

Snímek není příjemnou podívanou, to ovšem neznamená, že to není skvělý film. Předkládá nám totiž mnoho palčivých otázek a témat k zamyšlení, je mrazivý a varovný. Manskij dění občas komentuje vlastními postřehy, častěji ale nechá interpretaci na nás, ať si jednání aktérů sami vyložíme a propojíme s dalšími scénami či fakty. Film je tak tím lepší, čím pozorněji ho budete sledovat. Někomu ale kritický komentář může chybět, zvlášť když má snímek trochu vyčerpávajících 106 minut.
 
 

Moc se neradujte…

„Pořád nevolá, funguje nám telefon?“

Správný kameraman je vždy v patách.