Recenze My: V očekávaném hororu Jordana Peela nejděsivěji zemře pointa

Když nezabijeme my je, zabijí oni nás.
 
 
Když Jordan Peele oznámil, že hodlá další ze svých nápadů převést na filmová plátna, zvedl tím vlnu očekávání. Poté, co ve svém režijním a scenáristickém debutu Uteč z roku 2017 předvedl, že kombinace děsu a humoru jde dohromady, posunul hranice současné podoby žánru zase o kus dál. Peelův nový snímek My má podobné ambice – být symbolický, vtipný a přitom mrazivý – avšak co bylo kdysi důkazem toho, že ani novodobý horor nemusí být jen krvavá řež, je teď jen prázdným stínem minulosti.

Peelův scénář se přitom opět drží podobného vzorce a pracuje se zdánlivě jednoduchou zápletkou. Adelaide Wilsonová (Lupita Nyong’o) se spolu s manželem a dětmi vydá prožít prázdniny na letní chatu blízko kalifornského pobřeží, kde jako malá trávila léto s rodiči.

Přestože se oproti svému partnerovi, ztřeštěnému vtipálkovi Gabeovi, zdá jako vyrovnaná a zodpovědná matka, ukrývá ve svém podvědomí hluboké trauma z dětství spojené právě s jednou z místních pláží. Její paranoia a pocit, že noční můra není u konce se potvrdí, jakmile na příjezdovou cestu k domu dorazí podivná čtyřčlenná rodina. Ta jako by Wilsonovým z oka vypadla, tedy až na jeden drobný detail – jejich zlí dvojníci ozbrojení ostrými nůžkami se nepřijeli opalovat, ale zabíjet.

Ještě před natáčením Peele údajně herce zaúkoloval, aby si doplnili vzdělání v hororovém žánru.Ještě před natáčením Peele údajně herce zaúkoloval, aby si doplnili vzdělání v hororovém žánru a sestavil pro ně seznam filmů, které jim měly usnadnit pochopení role. Ani maximálně přesvědčivá mimika Lupity Nyong’o ale nedokázala zastínit nedostatky, které ambiciózní horor vzdalují od nejlepších počinů v této kategorii. O to hůř, že Peele má svými nápady a schopnostmi na to, aby těmto nejvyšším příčkám dominoval.

Kamenem úrazu je přitom paradoxně zároveň největší přednost filmu – symbolika. Už na začátku příběhu nás tvůrci vábí na tajemné povídačky o rozsáhlé síti tunelů, které pokrývají celé území Spojených států, a nikdo přitom neví, co se v nich ukrývá. Mrazení a neukojitelnou zvědavost ještě umocní Michael Abels, který se podobně jako v Uteč nebál využít kombinace vážné hudby a afrických bubnů, rozproudit divákům v žilách adrenalin a zarazit je do sedaček.

Čekání na dechberoucí pointu se však během 120 minut mění na čekání na Godota obohacené o pár dobrých hlášek, nůžkovražd nebo ran golfovou holí. To, co na plátně vidíme, jako by dohromady ztrácelo vyšší význam, který člověk od Peelových děl upozorňujících na přešlapy současné společnosti už tak nějak automaticky očekává. Jestli snad bylo cílem navnadit diváky na to, dostat se „pod povrch“, a následně je nechat plácat se kdesi nad hladinou pochopení souvislostí, můžeme jen spekulovat. Nezbývá než doufat, že příště Peele raději než všechny postavy udrží ve svém snímku při životě pointu.
 

Rodinka k pohledání, viďte?

Bez Peelova sarkasmu a postav s vytříbeným smyslem pro černý humor se neobejdou ani My.

Jaký hluboký má příběh význam? Peelova bohatá symbolika a odkazy se zdvojnásobily, bohužel na úkor pointy.