Recenze: Almodóvarova Bolest a sláva nám umožní prožít s hlavním hrdinou spoustu bolesti

Hlavní cenu v Cannes sice film nevyhrál, ale bezpochyby získá spoustu diváckých srdcí.
 
V novince uznávaného španělského režiséra Pedra Almodóvara se setkáme s (záměrně) extrémně sešlým Antoniem Banderasem a nestárnoucí Penélope Cruz (vypadá, jako by jeho Volver natáčela včera). Není divu, protože oba jsou stálice jeho filmů. Utrápený Salvador Mallo (Banderas) je slavný, stárnoucí režisér. Má mnoho problémů, ve kterých se utápí a zdá se, že jim nedokáže uniknout. Podaří se mu najít cestu z bludného kruhu a dojde mu, že i když je starý, je stále naživu, a to se počítá?

Salvador trpí bolestmi těla i duše.Salvador trpí bolestmi těla i duše, kvůli čemuž nemůže pracovat, léta nic nenatočil, píše si jen do šuplíku a už téměř neopouští dům. Jak sám říká, obrazy, které nakoupil a zdobí jeho byt, jsou jeho jediní přátelé. Salvador potkává Alberta (Asier Etxeandia), představitele hlavní role v jeho dávném slavném filmu, se kterým se rozhádal před 32 lety. Nedokázal se smířit s tím, jak svou roli pojal. Nyní mají mnoho společného: ani jeden už netvoří, a to proto, že jim to tělo už nedovolí. Alberto je příliš závislý na heroinu, Salvador se zase utápí v bolesti. Protože nemá co ztratit, vyzkouší drogu také a je z ní doslova unešený: nejenže mu pomáhá překonat utrpení, které normálně řeší koktejlem léků, ale také ho unáší zpět do vzpomínek na šťastné, byť složité dětství s jeho matkou (Cruz). V minulosti se totiž skrývá spousta odpovědí na jeho současné problémy. Paradoxně upadá do stejné nebezpečné závislosti, před kterou se kdysi snažil zachránit svou velkou lásku.

Film má různé vrstvy a rozkrývá nám vzájemnou provázanost osudových momentů postupně, až po závěrečnou scénu. Citlivý, melancholický příběh vypráví o stárnutí, o bolesti, kterou tento proces přináší, i o shovívavosti, se kterou jsme konečně schopni pohledět na naši minulost. Dalšími tématy jsou (sebe)lítost a odpuštění, výčitky vůči víře, pochybnosti o naplnění očekávání – svých vlastních, okolí, rodičů. Rozhovory jsou velmi civilní a barevné záběry lahodí oku.

Někteří diváci, a to i Almodóvarovi fanoušci, mohou postrádat více „akce“, dramatu, zapeklitých rodinných vztahů a eskalací. Musí se smířit s tím, že tentokrát jde spíše o intimní zpověď rozervaného umělce. Příznivci tvůrce mohou (a budou) samozřejmě dumat nad tím, zda a do jaké míry je snímek autobiografický. Těmto domněnkám napovídá třeba to, že jméno hlavního hrdiny je takřka přesmyčkou režisérova příjmení, a Almodóvar si dal dokonce práci s tím, aby byl Salvadorův byt přesnou replikou toho jeho. Nebylo by ani divu, kdyby si Banderas chodil pro „kostýmy“ právě do Pedrova šatníku.

Citlivý snímek patří k tomu nejlepšímu z tvorby španělského režiséra, neznamená to však, že uspokojí každého. Dokonce ani jeho příznivce. Možná je to s Bolestí a slávou jako se Salvadorem a jeho filmem Sabor: pokud se vám teď nelíbí, zkuste se na něj podívat znovu za 30 let, třeba pak dokážete ocenit něco, co nyní nevidíte…

Pomalé tempo s přemýšlivou náladou a nostalgickou atmosférou, obsahující různé menší epizody o lásce – mateřské, umělecké, partnerské – v životě rozervaného umělce. Almodóvar vypráví o bolesti, samotě a schopnosti odpustit sám sobě. Film má jak hloubku, tak estetickou hodnotu. Ohlédnutí za svým životem není vždy příjemné, ale je možná nezbytné k tomu, abychom mohli jít dál.
 

„Máš migrénu, nebo jsi sjetej?“

Začátek šťastného rodinného života? Ne tak docela.

„A čištěním zubů ve vodě z této říčky si udržuji zářivý bílý úsměv.“