Recenze: Devadesátky jsou překvapivým režijním debutem i přehlídkou mladých talentů

Film, který toho neříká mnoho, ale některým divákům poví vše.
 
 
Jonah Hill léta čekal na příležitost zrežírovat příběh z vlastní hlavy. Při své herecké kariéře zatím sbíral zkušenosti z druhé strany kamery a díky tomu dokázal i u svého debutu skvěle pracovat s mladými herci, respektive i neherci, které do Devadesátek obsadil. Výkony jsou zcela přirozené, což se u natolik mladého osazenstva jen tak nevidí. Hill navíc natočil zdánlivě obyčejný film, který je právě díky tomu neobyčejný.

Stevie (Sunny Suljic) žije jen s mámou a bratrem, který ho šikanuje. Rozumný mužský vzor mu chybí. Není divu, že se zhlédne v partičce starších kluků, která brázdí ulice na skateboardu. Nevinný Stevie, fascinovaný jak prknem, tak frajery, kteří zdánlivě nemají problémy a nic neřeší, je přijat mezi tuhle specifickou skupinku teenagerů, kteří ho začnou učit jak triky na „skejtu“, tak mnohé o životě. Přichází první setkání s cigaretami, alkoholem a dívkami, ze snahy zalíbit se starším kamarádům se nakonec stane touha být sám sebou a najít si vlastní cestu. Stevie je dost osobitý, odvážný, ale také umíněný na to, aby se neskrýval v ničím stínu, a sledovat jeho putování k tomuto poznání je jednou z hlavních point snímku.

Hvězdou od začátku do konce je Sunny SuljicHvězdou od začátku do konce je Sunny Suljic, který dokáže vypadat jako zakřiknuté dítě, ale také působit naprosto sebevědomě, mít dokonale znuděný i soustředěný výraz a jeho urputná snaha uškrtit se kabelem nebo výbuchy vzteku předznamenávají objev velkého dětského talentu.

Devadesátková nostalgie na nás dýchne jak díky formátu, tak díky nezbytné módě, hudbě, věcem každodenní potřeby, které měl nejeden z nás doma… Hill má smysl pro atmosféru a detail, stejně jako měl dobrý odhad (nebo šťastnou ruku) při výběru herců, kteří vypadají maximálně autenticky. Poradil si i s vývojem Stevieho charakteru, který má sice do dospělého hodně daleko, ale také už není malý kluk.

Užijeme si přirozené dialogy, úměrné věku protagonistů, tudíž také vulgární, ale film nenabízí vyloženě hlubokou studii charakterů, mezilidských vztahů, nebo strhující příběh. Spíše nám připomíná to, co jsme třeba během dospívání sami zažili, protože takové bylo dospívání většiny z nás: prožívání momentů, které se s odstupem zdají nedůležité, ovšem v dané době byly pro náš život zcela zásadní. Někomu ale tohle vyprávění odnikud nikam určitě sednout nemusí.

Devadesátky mají spoustu kladů, převážně je v tomto filmu vidět spousta talentu, a to od toho hereckého až po nadání vystihnout atmosféru. Výraznější příběhovou linii ale postrádá, a pro některé diváky může být nicneříkající. Nečekejme tedy kdoví jakou hloubku, Hillův snímek nám chce především připomenout nostalgii z dob, kdy jsme v ruce tahali discmany a mladí měli jinou zábavu než koukat do smartphonů. Někomu to bude stačit, jinému ne.
 

„Kámo, nemáš cígo?“

Jak málo stačí ke štěstí…

Setkání s gentlemanem.