Recenze: Lví král vypadá sice realisticky, ale přišel o kouzlo a osobitost

Nové a modernější neznamená vždy lepší.
 
 
Po čtvrtstoletí přichází do kin nová podoba jedné z nejoblíbenějších Disneyho animovaných pohádek, která ve filmových žebříčcích popularity vždy atakuje první místa, získala dva Oscary a byla předobrazem veleúspěšného broadwayského muzikálu. Nyní je trendem točit nové verze jako klasické hrané filmy. Co ale dělat s pohádkou, kde se neobjeví ani jeden člověk a jde v ní jen o zvířata z africké savany? Žádný problém. Ostatně dnešní technologie přímo vybízí k tomu, nechat čtyřnohé hrdiny ožít v realistickém provedení. Nedá se však ubránit srovnání, zvláště když spousta scén přesně kopíruje původní verzi. A asi není překvapením, že spokojenější budou ti diváci, kteří půvabný originál neznají.

Znovu se Simbou prožijeme tragickou scénu v rokli, abychom vzápětí hodili starosti za hlavu (Hakuna matata!) a nakonec sledovali jeho přijetí sebe sama i boj o právoplatné místo v koloběhu života. Do náročného úkolu režírovat nového Lvího krále se po úspěšné „oživlé“ Knize džunglí pustil režisér Jon Favreau, takže se špičkovými technologiemi si rozumí. Na začátku filmu pohádka přesně kopíruje scénu po scéně, postupně se s animákem začíná rozcházet. Příběh samozřejmě zůstává stejný, ale přibylo pár scén, které některým postavám dávají více prostoru, včetně jedné písně. Díky tomu narostla stopáž téměř o půl hodiny.

Co dá pohádka dětem i dospělým, kteří uvidí Simbův příběh poprvé? Výlet na safari, dojemné scény, celou přehlídku roztomilých zvířat a spoustu písní. Pro znalce to bude nostalgické připomenutí starých melodií, ale jinak jen snaha studia vydělat peníze (což se nejspíš podaří). Zvířata tu vypadají dokonale jako zvířata. Ale nic víc. Nedělají nic legračního, chybí jakákoli nadsázka nebo imitace lidského chování. To ubíjí jak humor, tak osobitost filmu. Animovaný snímek si mohl dovolit být více hravý. Například když při písni „Já toužím být brzy král“ zvířata u laguny vytvořila pyramidu, takové přímo muzikálové číslo by s realistickými zvířaty vypadalo směšně. Kvůli tomu jsou ale některé scény (včetně „Vím, že nám noc lásku dá“) omezeny na poskakování a pobíhání okolo, což je sice pro zvířata přirozenější, ale pro diváky méně zábavné. A některé velmi emotivní scény vyznívají v novém pojetí úplně naprázdno či uspěchaně.

Zvířecí tváře hrdinů jsou realistické, ale ztratily jak osobitost, tak z velké části schopnost vyjadřovat emoce.Zvířecí tváře hrdinů jsou realistické, ale ztratily jak osobitost, tak z velké části schopnost vyjadřovat emoce. Kreslený Simba nebo Nala jsou jedineční a jejich postavičky poznáte kdekoli (pokud jste viděli původního Lvího krále, samozřejmě). CGI Simba a Nala vypadají jako opravdový, ale ničím výjimečný lev s lvicí, jejichž podoba není jedinečná a pamatovat si ji ani nemůžeme.

Lví král stále stojí na silném a nadčasovém příběhu. V nové verzi všechno působí maximálně realisticky… a tak nějak méně kouzelně a dojemně. Přestože se nové pojetí nedá zavrhnout a pozornost diváků budí právem, bohužel už to není srdcová záležitost, jen technicky skvěle odvedená, ale okopírovaná práce. Takové výhrady asi nebudou mít ti nejmenší diváci, takže pokud jste rodiče, kino vás nemine. Ale nezapomeňte dětem pak doma pustit toho pravého Lvího krále, který možná nepůsobí opravdově, ale vzbuzuje opravdové emoce.
 

„A ty jsi Zazu? Vypadáš nějak jinak…“

Snad v přítmí kina také nebudete pospávat.

„Všude tam, kam dopadá slunce, tam je říše CGI.“