Recenze Jiří Trnka: Nalezený přítel – Dokument o slavném českém loutkáři se snaží zaujmout jeho prací, ale chvílemi trochu nudí

Může za to všechno Bajaja.
 
 
Proč? Protože právě Trnkův snímek o princi Bajajovi inspiroval francouzského režiséra Joëla Fargese, aby ve spolupráci s Terezou Brdečkovou vytvořil dokument o tomto proslulém českém umělci. Farges a Brdečková pojímají Trnkův život od jeho útlého dětství až do jeho předčasné smrti.

Jednotlivá období pak prolínají s jeho tvorbou. Největším motivem, ke kterému se stále opětovně vracejí, je pak Bajaja. Toto opakování je trochu redundantní a po chvíli už začínají klipy z Bajaji nudit. Navíc nikam moc neposouvají děj a nepřináší nic nového. Ostatně celá podívaná je díky tomu taková unylá a vleče se.

Nejpoutavější jsou bezesporu archivní záznamy se samotným Trnkou a výpovědi jeho příbuzných.Nejpoutavější jsou bezesporu archivní záznamy se samotným Trnkou a výpovědi jeho příbuzných, hlavně tedy nejmladšího syna. Ty dodávají dokumentu trochu náboj a mimo to nabízí i zajímavé informace, které baví. Tomu samozřejmě napomáhá i fakt, že Trnkův život byl pozoruhodný a plný zvratů, a tak se zdá jako vděčné téma.

Co však trochu vytrhuje z celé atmosféry, je vyprávění a komentáře režisérsko-scenáristické dvojice Fargese a Brdečkové. Zde je zaprvé nutné podotknout, že Fargese hraje herec (Réginald Huguenin), kdežto Brdečková je tu sama za sebe, což je samo o sobě trochu matoucí. Navrch toho je také veškeré vyprávění ve filmu ve francouzštině, což na jednu stranu dává smysl, neboť Farges je Francouz. Na druhou stranu je však trochu zvláštní, že francouzsky mluví i Brdečková, a byť to odůvodnila tím, že to byla nejsrozumitelnější forma pro distribuci filmu, tak to stále působí poněkud nesourodě.

I z toho je vidět, že dokument o Trnkovi je trochu chaotický, a to ve více ohledech. Vedle již zmíněného se tu prolínají současné scény s tvůrci, archivní záběry s Trnkou a klipy z jeho tvorby. Snímku v tomto ohledu chybí jakýsi řád a divák se v něm, kvůli jeho neucelenosti, může trochu ztrácet.

Ovšem již zmíněné klipy z jeho děl jsou jistě velkým pozitivem. Publiku je tak umožněno nakouknout do jeho tvorby a díky archivním videím i do zákulisí ateliéru. To, jak Trnka tvořil své loutky a filmy, je bezesporu jednou z nejzajímavějších věcí, kterou si z celého filmu odneseme.

Jiří Trnka: Nalezený přítel je v závěru poněkud nesourodou podívanou. Na jedné straně je tu chaotičnost, která vyplývá z nesourodě poskládaných záběrů z různých časových období a míst. Přítomnost tvůrců také trochu ruší, a možná bychom se bez nich i úplně obešli (stačili by třeba jen jako komentátoři v pozadí). Velký štěstím snímku však je, že Trnka byl pozoruhodnou osobností a jeho život (stejně jako dílo), prostě zaujme, i přes vleklou interpretaci.

Bajaja je Trnkovým nejznámějším dílem.

Udělal snímek i o Švejkovi.

A krátkometrážní Ruka byla jeho posledním filmem.