Recenze Malé ženy: Příběh, který je i po více než 150 letech stále aktuální

Složitost vztahů, láska, seberealizace a tíha vlastních rozhodnutí – to jsou nestárnoucí témata.
 
 
Americká spisovatelka a průkopnice v oblasti ženských práv Louisa May Alcottová se nejvíce proslavila svou částečně autobiografickou knihou s názvem Malé ženy z roku 1868. Od té doby tyto obyčejné radosti a strasti čtyř sester nepřestávají lidi bavit. Proto se toto dílo dočkalo hned několika nových vydání i filmových zpracování. Ať už jde o snímek z roku 1933 s Katharine Hepburn, nebo o verzi z devadesátých let. Režisérka a scénáristka Greta Gerwig se tentokrát pustila do příběhu poněkud jinak, s nadhledem, který díky své nepatetičnosti přiláká zajisté velké množství diváků.

Ocitáme se v městečku Concord ve státě Massachusetts v době občanské války. Sledujeme osudy rodiny Marchových, která nemá zrovna moc peněz na rozhazování. Jejich otec odešel do boje, a tak zůstala matka se čtyřmi dcerami na všechno sama. Ačkoliv si děvčata často lezou na nervy, protože jsou povahově velmi odlišné, zároveň jsou si navzájem tolik potřebnou oporou v těžkých chvílích. Každá z nich je na něco talentovaná a touží po splnění svého snu. Nejstarší Meg chce vystupovat v divadle jako herečka, svéhlavá Jo se pro změnu snaží stát slavnou spisovatelkou. Plachá Beth umí zase skvěle hrát na klavír a nejmladší Amy se odmala věnuje kreslení. Zároveň se o ně ucházejí více či méně majetní potencionální ženiši. V dětství si dívky plánují velkou budoucnost, jenže jejich životy se vyvíjejí mnohdy úplně jinak, než si původně představovaly…

Právě období dětství a dospělosti je zde výrazně rozlišeno zabarvením obrazu. Vzpomínky na bezstarostné časy působí hřejivým dojmem. Zatímco drsná realita současnosti je jaksi ledově chladná, laděná do lehce modré barvy. S tím souvisí i opětovné skákání v čase, kdy se tyto etapy střídají. Tím dobře vynikne jejich kontrast. Nicméně někoho to může trochu mást, jelikož nikde není uveden rok děje nebo něco podobného. Dokonce by mohl přehnaně kritický divák namítnout, že je film sem tam zbytečně překombinovaný a za každou cenu se pokouší zobrazit téměř všechny důležité okamžiky z knihy. Kamera, která se často zaměřuje na detaily, pak dodává vypravování větší míru intimity.

Předvádí se tu přímo celá plejáda vynikajících hvězd.Předvádí se tu přímo celá plejáda vynikajících hvězd. O skvělé herečce Emmě Watson snad ani není nutné dlouze psát. Saoirse Ronan dostala díky postavě Jo hodně prostoru a opět dokázala, že vybrat ji do hlavní role se skutečně vyplatilo. Zazářila rovněž herečka Florence Pugh, ta zaujala kritiky v minulém roce už v hororu Slunovrat. Její předností je hlavně pestrá škála věrohodně působících emocí, jež dokáže předvést. Eliza Scanlen bohužel neměla tak velké pole působnosti, byť by prostřednictvím své postavy rozhodně mohla také zaujmout více. Svých vedlejších rolí se svědomitě zhostili také Timothée Chalamet, Laura Dern nebo legendární Meryl Streep.

Bez dlouhého přemýšlení lze prohlásit, že se jedná o nejlepší filmovou verzi této knihy. Nedrží se pouze předlohy, ale zároveň se snaží přiblížit i život samotné autorky. To dodává příběhu ještě další rozměr navíc. Kvůli tomuto faktu a stylu vyprávění nám může připomínat romantické drama Pýcha a předsudek z roku 2005. Ačkoliv mohou Malé ženy občas působit v nynějším světě stejně naivně, nejsou tak přeslazené a umí si ze sebe udělat srandu. Nejspíše zaujme toto dílo více ženy než muže, protože se budou moct dámy s příběhem lépe ztotožnit. Ale problémy sebeurčení řeší v dospívání určitě každý, přestože si to pánové nechtějí moc přiznat. Vynikající výprava, kostýmy a doprovodná hudba Alexandra Desplata dotvářejí toto nadmíru povedené drama do dokonalosti. Není se proto čemu divit, že získalo šest nominací na Oskara v různých kategoriích. Dojme svým něžným přístupem a pohladí duši snad každého diváka.
 

„Hlavně mi prosím tě neříkej, že mě miluješ.“

Tsss, že prý vypadám jako přeslazený růžový dortík…

Pomsta nikdy nebyla sladší.