Recenze Barva z vesmíru: Neonový útok z vesmíru zasáhne i Nicolase Cage. Neděsí tajemnem, ale bizarností

Když Nicolas Cage opečovává své alpaky a na dvoře mu mezitím přistane meteorit. 
 
 
Nicolas Cage má zřejmě po krk hollywoodských akčních dramat a rozhodl se dát šanci alternativní kinematografii. Psychedelická adaptace povídky krále hororu dvacátého století, H. P. Lovecrafta, je tak všechno jen ne všední. Ambiciózní, fosforeskující, snad až transcendentní podívaná však diváka spíše ochromí svou překombinovaností. Co začíná jako humorné, zároveň mrazivě mysteriózní sci-fi, končí jako béčková parodie.

Říká se, že Lovecraft ve všech svých hororových povídkách pracoval se základním mýtem, podle kterého Zemi kdysi obývala jiná rasa. Ta však experimentovala s černou magií a byla proto ze svého domova vyhoštěna. Co se s ní stalo? Kdo ví, podle Lovecrafta však dál přežívá někde hluboko v kosmu a všemožně se snaží vrátit se na Zemi. A tuto vizi se rozhodl rozvinout i režisér Richard Stanley.

Neonové rostliny, masožravé alpaky a útoky neznámé síly jsou jen začátek…Po vzoru Lovecrafta vypráví příběh rodiny, která žije na farmě hluboko v tajemných lesích, daleko od okolní civilizace. Vše se zdá idylické až do chvíle, než jim na zahradě přistane zvláštní fosforeskující vesmírné těleso. Tím však záhada nekončí – než se na místo stihnout sjet novináři, podivný meteorit zmizí. Psychika členů rodiny a jejich schopnost racionálního uvažování se ale s každou další minutou mění a oni postupně přichází o rozum. To ale není všechno. Neonové rostliny, masožravé alpaky a útoky neznámé síly jsou jen začátek…

Stanleyho krokem k zaručenému úspěchu bylo samotné obsazení Nicolase Cage do hlavní role. Otec jako hlava rodiny, který miluje svou ženu a děti, je vynalézavý, vtipný, s dcerou vede sarkastické slovní přestřelky, pěstuje zeleninu a chová alpaky, se ukázal jako perfektní role pro Cage. Přestože ve filmu po jeho boku stojí suverénní Madeleine Arthur, zkušený Cage v Barvě ve vesmíru skutečně „vládne prostoru“ a funguje tak jako jeden z pilířů celého snímku.

Co ale začne jako humorná, mysteriózní podívaná plná fosforeskujících barev z retro palety, která se zařadí mezi kultovní sci-fi snímky, se ale postupně transformuje na kýčovitou parodii, která, podobně jako hlavní postavy, ztrácí jakoukoli racionální podstatu.

Stanley znenadání vše, co by se mohlo postupně rozvíjet, okamžitě žene do extrému a film tak ztrácí na věrohodnosti. Místo aby se strach a odpor stupňovaly a dostávaly divákovi pod kůži, s každou další masožravou alpakou, antropomorfním křížencem hlavních postav nebo patetickým dialogem se divákova důvěra v účinky fosforeskujících barev z vesmíru ztrácí v hlubině, v níž raději zmizel i sám meteorit.

Barva z vesmíru je bizarní extrém takového stupně, že není pochyb o jeho záměrnosti. Jestli chtěl Stanley dosáhnout podobných pocitů, jaké může člověk mít při četbě Lovecraftových povídek, je otázkou. A zda se mu to povedlo? Přestože by si během hrozivě patetického konce člověk raději stoupl vedle zmutované alpaky a prosil Cage o ukončení takového utrpení, znamená Barva z vesmíru pro Stanleyho tvorbu důležitý milník. Zdá se totiž, že podobně jako se ve studni nějakým způsobem vyvíjí neznámé organismy, stává se z režisérových snímků kultovní podívaná. A ani jeden lidský rozum moc nechápe.
 

Čekají, že na farmě uprostřed záhadami opleteného lesa najdou klid. Docela naivní, viďte?

Člověk nemusí být botanik, aby poznal, že tenhle ekosystém patří spíše do pohádkového světa. A rajčata černobylské velikosti nejsou standard.

A co se pak asi stane, když to sníte, že…