Recenze: Země medu je dojemné ekologické drama, které těží ze své upřímnosti a půvabné vizuální stránky

Ptali jste se někdy, jaké to je chovat včely?
 
 
Tak přesně na to částečně nabízí odpověď dokument Země medu, který vznikl v Severní Makedonii, kde se také odehrává. Hlavní hrdinka je Hatidze, divoká včelařka žijící v hornaté pustině sama se svou nemocnou matkou. Nachází se v místě, kde byla kdysi horská vesnice. Díky včelaření si vždy zajišťuje obživu z okolní přírody a nikdy se od ní nesnaží brát víc, než je potřeba. Její život se však razantně mění, když se vedle ní přistěhuje početná kočovná rodina, která v jejích včelařských schopnostech vidí potenciál pro obohacení.

A tak se začíná odvíjet dojemný příběh, který sleduje život Hatidze a jejích sousedů. Zaměřujeme se tu nejen na ekologii a včelařství, ale i na mezilidské vztahy, a především vztah člověka k přírodě. Nabízí se tu ostrý kontrast mezi protagonistkou, která se k přírodě chová s úctou a ta jí to opatrně oplácí a chamtivými sousedy. Ti týrají veškeré své zvířectvo a přírodu hrubě obírají, což se jim později také vymstí. Tím se snaží režisérské duo Ljubomir Stefanov a Tamara Kotevska poukázat na to, jak důležitá pro nás ekologie je a jaké škody může lidská neomalenost napáchat.

I když je Země medu především hluboce dojemný příběh, najde se tu i spousta nenuceného situačního humoru, který vyplývá z každodenních momentů a dost často i dobře zvolených prostřihů a bravurně odvedené editace.

Záběry jsou vskutku unikátní a práce s kamerou bezchybná.Což nás přivádí k nejspíše nejsilnější stránce příběhu, kterou jsou působivé vizuály. Za to vděčí hornatému prostředí Severní Makedonie, kde se natáčelo a kde naše hrdinka žije. Záběry na pusté pláně jsou dechberoucí a v kontrastu s chudobou, ve které Hatidze a její sousedé žijí. Na druhé straně tu jsou pak také detailní záběry, a to na věci kolem lidí nebo zvířata (často dost jedinečné snímky včel), které dotvářejí celkovou autentickou podívanou. Záběry jsou vskutku unikátní a práce s kamerou bezchybná.

To vše je pak doplněno i nevšedním zvukovým doprovodem. Ať už jde o zdejší národní písně, nebo pokřiky a zvuky, které Hatidze vydává při svolávání včel a práci s nimi. Jde zkrátka o nevšední audio zážitek.
V závěru je ještě potřeba zmínit kameramany s režiséry, kteří jsou neslyšnou součástí celého příběhu, jejich přítomnost zde vlastně ani necítíme (Stefanov a Kotevská se na plátně vůbec neobjevují, ani na chvilku). Dávají prostor hrdince, která je v zásadě vypravěčem i nosičem celého děje. Stefanov a Kotevska měli navíc opravdu hodně štěstí, nebo Hatidze má charisma, je sympatická a svou lidskostí a upřímností si nás zkrátka získá. Ostatně jako samotný příběh.

Na Oscara nominovaná Země medu je zkrátka dojemný dokument, který zobrazuje humánnost a důležitost péče o přírodu kolem nás. Mísí se tu ekologické téma s tím lidským, ty se pak prolínají v jeden větší příběh, z něhož je třeba vzít si ponaučení. Nehledě pak na vizuální stránku snímku, která tvoří jeho doménu a je nezapomenutelná. Režiséři Stefanov a Kotevská nabízejí jednoduchý, byť seriózní a důležitý příběh, který dojme a získá si diváka svou upřímností.
 

Země medu je nefalšovaná makedonská příroda…

…sympatická a upřímná hrdinka…

…a neuvěřitelné vizuálno.