Recenze: Ztracené dívky jsou uvězněné na pomezí žánrů. Nejzáhadněji ve filmu zmizí pointa

Když policie odmítne jednat, nastupuje máma. Pomůže film inspirovaný skutečným příběhem k nalezení ztracených dívek? 
 
 
Situace je to bohužel celkem realistická. Když nějaký člověk zmizí, čekáme, že po něm bude okamžitě vyhlášeno pátrání, ať už se jedná o kohokoliv. Jak ukázal případ z roku 2010, nemusí to tak být vždy. A obzvlášť ne tehdy, pokud je pohřešovanou dívka živící se sexuálními službami.

Jediný, komu nebyl osud Shannan Gilbert lhostejný, byla rodina v čele s matkou, Mari (Amy Ryan). Protože policie ani média nevěnovaly „ztracené prostitutce“ přílišnou pozornost, rozhodla se matka pátrat na vlastní pěst. Rozběhla kolotoč událostí, který vedl k odhalení desítky sériových vražd.

Téma, které se režisérka Liz Garbus rozhodla zpracovat ve formě celovečerního filmu, se pro ni bohužel ukázalo být příliš velkým soustem. Problematika pohřešovaných osob je alarmující téma, kterým se v minulosti zabývali mnozí tvůrci, někteří více zdařile, jiní méně. A se Ztracenými dívkami bohužel ani Netflix díru do světa neudělá.

Zatímco kupříkladu o slavném zmizení Madeleine McCann vznikl na stejné platformě poměrně poutavý dokumentární cyklus (Kam zmizela Madeleine McCann? pod taktovkou Chrise Smitha), Garbus přišla se snímkem, který těžkopádně balancuje na pomezí krimi dramatu, thrilleru a dokumentu. Ani jedním však Ztracené dívky nejsou naplno.

Záhadná zmizení, zbytečné chyby vyšetřovatelů, podceňování podobných situací a chování médií v krizi jsou stále se opakující problémy.A je to škoda. Záhadná zmizení, zbytečné chyby vyšetřovatelů, podceňování podobných situací a chování médií v krizi jsou stále se opakující problémy. A čím kvalitněji jsou zobrazeny, tím se potenciálně zvyšuje jejich šance na to, aby rezonovaly veřejností. Film, který Liz Garbus představila, je ale naprosto tuctový.

Příběh sice začíná slibně, cítíme i nádech mysteriózní atmosféry a čekáme, co se na obrazovkách odehraje, nestane se vůbec nic. Herecké výkony jsou konstantně nijaké, postavy nevýrazné a počasí v daném americkém městě načrtnuté tak, jako by tam nikdy nevycházelo slunce. Avšak ani depresivní atmosféra není dotažená do důsledku a film tak diváka ničím neobohatí.

Přestože tento případ nebyl příliš medializovaný a většina lidí mimo Spojené státy o něm netuší (na rozdíl od mohutně medializovaného a také o moc lépe filmařsky zvládnutého Zodiaca), příběh měl i zajímavou dohru. Ta se však ani zmínkou do filmu nedostala. Hlavní hrdinka snímku Mari Gilbert totiž zemřela v roce 2016 poté, co ji pobodala vlastní dcera (a sestra Shannan) Sarra trpící schizofrenií. Avšak i tento motiv zůstal nevyužit, což při nulové gradaci příběhu není překvapující.
 

Mari Gilbert se až do své smrti snažila dovolat spravedlivého trestu pro vraha své dcery.

Matka a sestry zavražděné Shannan se pomoci od policie nedočkaly. Oslovily proto média.