Recenze Bill & Ted Face the Music: Bizarní komedie nejistě balancuje mezi tradicí a inovací

Zestárlé duo rockerů se opět vydává na cestu časoprostorem.

Jde o třetí pokračování bláznivé sci-fi série s Keanu Reevesem a Alexem Winterem, které se snaží navázat na úspěch předchozích snímků. Úplně první díl s názvem Skvělé dobrodružství Billa a Teda vyšel v roce 1989, o dva roky později následovala druhá část – Neskutečná cesta Billa a Teda.

Billu Prestonovi a Tedu Loganovi už dávno není sedmnáct let. Od jejich poslední cesty časoprostorem uplynulo celých 25 let a nikdo jim nevěří, že se něco takového vůbec přihodilo. Až na jejich manželky (princezny ze středověké Anglie), jenže ty to s nimi už nemohou vydržet. Z budoucnosti přicestuje Rufusova dcera Kelly a vezme je do roku 2720. Mají konečně složit a zahrát nejlepší píseň na světě, která přinese lidstvu rytmus a harmonii a zachrání realitu tak, jak ji známe. Aby takovou skladbu nalezli do 77 minut a 25 sekund, rozhodnou se ji jít hledat ve své budoucnosti.

Jako by se jejich postavy během let vůbec nezměnily, což není moc pravděpodobné.Oba hlavní herci se pokouší hrát stejným způsobem jako tenkrát. To znamená vyjadřovat se velmi expresivně, nejlépe unisono (což za chvíli začne lézt na nervy), používat v každé větě označení „dude“ a ještě přitom mít specifický pohybový projev. Jenže už jim není lehce přes dvacet, takže to u takto zralých mužů působí často dost nemístně a zvláštně. Jako by se jejich postavy během let vůbec nezměnily, což není moc pravděpodobné.

Nejspíše je to kvůli vyvolání nostalgického dojmu u fanoušků. Bohužel se ale nebere v potaz skutečnost, že tehdejší diváci v současnosti už nemusí úplně holdovat tomuto žánru. Přece jenom se jednalo o střelené komedie určené především pro teenagery.

V návaznosti na to se objevují i někteří staří známí (například Smrťák) a odkazuje se k minulým filmům. Tvůrci plně respektují i původní způsob vyprávění. To je dáno také tím, že scénář je opět dílem Chrise Mathesona a Eda Solomona. Naštěstí to není do takové míry, aby to neznalému divákovi bránilo v porozumění. Vyskytují se tu i nové postavy – nejdůležitější jsou právě dcery ústředních protagonistů, dále třeba také nešikovný a přehnaně emocionální robot Dennis.

Jak linie Billa a Teda, tak jejich dcer funguje samostatně celkem dobře, avšak dohromady už je to horší. Zvlášť zábavné jsou pasáže, ve kterých otcové potkávají své starší protějšky. „Tede, proč se k sobě chováš tak divně?“ Jak jinak byste se asi sami k sobě chovali vy? Stejně tak se vydařilo i ztvárnění hudebních osobností v průběhu dějin. Setkáte se s Jimi Hendrixem, Louisem Armstrongem nebo Mozartem.

Snímku škodí přehnané úsilí držet se za každou cenu předchozích verzí. Přehrávané pubertální chování u zasloužilých otců prostě vypadá křečovitě a velmi podivně. Navíc musíte počítat s tím, že je to skutečně šílená podívaná s primárním cílem pobavit diváka, takže nečekejte žádné logické vysvětlování všech možných paradoxů. Nedokáže ale to, že byste se svíjeli smíchy na podlaze. Řada bizarních situací a setkání je ale příjemně zábavná. Jak je napsáno na kapesních hodinkách od Rufuse: „Věci někdy začnou dávat smysl až na konci příběhu.“ Přesně tato fráze totiž celkem sedí na celý film. Jestliže jste nikdy neviděli starší díly, nejspíše budete ze začátku dost zmatení. Nicméně pokud přistoupíte na jejich hru, můžete na konci dojít k překvapivému zjištění, že to vlastně v rámci specifického žánru nebylo zase tak úplně špatné.

„Hele, neukradli jsme tu telefonní budku z Pána času?“

Dcery se skutečně potatily!

„Protože jste mě tenkrát vyhodili z kapely, nepomůžu vám dostat se z pekla!“