Recenze: Co jsme viděli, co jsme slyšeli je poutavá mysteriózní podívaná s ovšem poměrně okoukanou premisou

Horor v Amityville trochu jinak.

I tak by se dal nazvat nejnovější režisérský a scenáristický počin Shari Springer Berman a Roberta Pulciniho, vzniklý ve spolupráci s Netflixem. Zde se představuje manželský pár Cath a George Clair, kteří se kvůli Georgově nové práci přestěhují do nového města a domu. Jenže postupně zjišťují, že jejich nové obydlí v sobě skrývá temné a nadpřirozené tajemství spjaté s jeho pohnutou historií.

Z této základní myšlenky působí děj jako jisté hororové klišé, a tím do jisté míry je. Mladý pár se přestěhuje do nového domu a tam začne strašit, protože se tam předtím odehrála nějaká katastrofa. To už tu bylo tolikrát. A v tomto snímek nepřináší opravdu nic zhola nového. Příběh je to už dost okoukaný, a i když se do něj tvůrci snaží vkládat něco nového a neotřelého a nové úhly pohledu, tak to zas tolik nepomáhá celkové neoriginalitě.

Je sice pravda, že scénář vznikl na námět románu All Things Cease to Appear autorky Elizabeth Brundage, a tak je jako takový hodně poután svou předlohou. Na úkor toho je však nutno podotknout, že i když je premisa poněkud ohraná, tak podívaná i přes to většinu času baví a drží pozornost. A to i přes to, že se děj občas vleče a má celkově takový unylý až melancholický spád. Toto může být způsobenou všedností, o kterou se tvůrci snaží. Velká část věcí, zejména pak dialogy a občasné jednání postav, totiž působí realisticky a autenticky.

To je podtržené i vizuální stránkou podívané, která je laděna do estetiky 80. let, ve kterých se to celé odehrává. Nejde jen o kostýmy a rekvizity či prostředí, ale i o vizuální tón, který je tomu dodáván. Tomu nahrává i poměrně zajímavá mysteriózní zápletka, kterou Berman a Pulcini totiž v jádru divákům představují. Ti ji pak rozplétají společně s hrdiny. A ti jsou velkými nositeli děje, bez kterých bych to ani z půli tak dobře nefungovalo. Trojdimenzionální a dobře propsané postavy jsou hlavními taháky spolu se svými představiteli.

Opravdu nejlepší částí tohoto tajemného hororu jsou herci a jejich výkony.Opravdu nejlepší částí tohoto tajemného hororu jsou herci a jejich výkony, kdy i ti v menších vedlejších rolích ze sebe dávají maximum a tvoří podívanou mnohem více koukatelnou. Samozřejmě největšími tahouny jsou protagonisté, které zde ztvárňují Amanda Seyfried a James Norton. Oba podávají velmi kvalitní a silné výkony, které se obzvláště projevují ve vyhrocených scénách. Přednes Seyfried je subtilní, nikdy nepřehrává a působí zcela autenticky. Norton se pak představuje jako dokonalý slizák a pomalu se odkrývající psychopat, jeho postavu divák z duše nenávidí, což se jen připisuje na účet jeho skvěle odvedené herecké práci.

Za zmínku pak stojí i vedlejší charaktery a jejich představitelé. Zejména pak Rhea Seehorn, která si osvojuje téměř každou scénu, ve které se vyskytuje. Velmi výrazná je pak i Natalia Dyer, jejíž výkon je přirozený a dobře podtrhuje celkovou náladu snímku.

V závěru je Co jsme viděli, co jsme slyšeli, poměrně solidní mysteriózní horor, který nabídne i pár povedených a nečekaných lekaček. Jeho nosná myšlenka je sice poměrně okoukaná a neoriginální, ale tvůrci ji zprostředkovávají tak, že zaujme a nenudí. Největšími tahouny jsou však herci, především pak Seyfried a Norton. Dohromady tak nejde o žádný velký objev Netflixu, ale za zhlédnutí tento snímek i tak stojí.

Řekni sýr!

To je výstava o našem domě?

Jestli se bojíš, tak radši necháme na noc zapnutá světla.