Recenze Už jsi byla na měsíci?: Italská romantická komedie se drží jednoduchých konceptů, až si diváka postupně nakonec získá

„Projel jsem půl světa a vy musíte být jeho osmým divem.“

Giulia Alvarezová pracuje pro prestižní módní magazín jako novinářka a má perspektivní vztah. Nečekaně zdědí farmu Torre Pietra na venkově, kterou zamýšlí okamžitě prodat. Když se tam dostane, zjistí, že ji obývá ještě její mentálně zaostalejší bratranec a pohledný vdovec Renzo. Tím se prodej zkomplikuje, ona se postupně seznamuje s místními obyvateli, musí se naučit pečovat o zvířata na statku a začíná chápat, že život na venkově zase nemusí být až tak špatný.

Děj u tohoto žánru většinou není příliš složitý a stejně tomu je i v tomto případě. Příběh ovšem nemusí být vždy přehnaně spletitý, ale měl by být podán poutavým způsobem, a to se tomuto filmu podařilo. Hlavní hrdinka vyjde ze své komfortní zóny a musí přehodnotit svůj žebříček hodnot. Navíc sledujeme i příběhy ostatních postav – například drobné potyčky mezi majiteli jediných dvou restaurací v obci nebo hledání romantické lásky jako z červené knihovny.

Velký důraz je dáván na ukázání dvou protikladných světů, konkrétně města a venkova.Velký důraz je dáván na ukázání dvou protikladných světů, konkrétně města a venkova. V tomto souboji ve snímku jasně vítězí poklidný venkov s tradičními hodnotami. Kdežto město je vykresleno jako povrchní místo se stejně mělkými lidmi, kteří řeší jenom peníze, módu a vzhled.

Největší komično je způsobeno právě „prostým“ životem na vesnici. Například když přítel Marco hledá tamního realitního makléře, ale ten je zároveň i řezník a o víkendech rozhodčí. Nebo když se zhýčkaná Giulia musí postarat o krávy, slepice, ovce a další dobytek. Ačkoliv jsou některé scény pochopitelně vyhnané do extrémů, aby fungovaly požadovaným způsobem.

Zároveň má i hlubší rovinu, která se ukazuje hlavně ve scénách s trochu opožděným bratrancem Pinem. Ten si na některé věci nemůže vzpomenout a ze všeho nejraději připravuje imaginární pokrmy. Často se ale stává, že přesně vystihne podstatu složitějších záležitostí. Třeba, když podotkne, že lidé mnohdy něco předstírají před ostatními, aby si zachovali tvář.

Herečka Liz Solari (Giulia) zpočátku působí vyloženě protivným dojmem, což je nejspíše účel, protože čím více se mění, tím je nám sympatičtější. Herec Raoul Bova (Renzo), do kterého se ve snímku zamiluje, sám o sobě podává také dobrý výkon. Dohromady jsou sice uvěřitelní, ale bohužel jejich společné scény zase nemají onen jiskřivý náboj. To už člověka možná více dostane vztah láskychtivé Mary a stydlivého Feliceho. Hraní všech zúčastněných je navíc dost povedené.

Divák si při sledování tohoto filmu oddychne a zaručeně bude mít po skončení úsměv na rtech, takže mu celkem snadno lze prominout, že je předvídatelný a poněkud kýčovitý. I když působí na první pohled prvoplánově, nabízí i náhled na těžší témata. Nejvíce člověka nadchne především vkusný smysl pro humor a milé příběhy vedlejších postav. A velmi dobře se kouká také na prostředí italského venkova. Pokud ovšem nemáte rádi klasická romantická klišé s ne vždy úplně realistickým chováním, zřejmě vám tento aspekt nepřestane jen tak vadit. Jestliže chcete však strávit příjemných devadesát minut bez zbytečného přemýšlení, tak s tímto kouskem rozhodně nešlápnete vedle.

„Tak vezmeš si mě? Budeme pak platit nižší daně, a to se vyplatí!“

„Ehm, proč máme v posteli štíry?“

„Jaký drink byste si dala? Máme naprosto všechno.“