Recenze Stín samoty: Zlá bytost se živí strachem, do záběru kamery se jí ale nechce. Španělský horor se míjí žánrem a pohřbívá svůj potenciál

Rodina se před nebezpečím uchýlí na samotu, zlo ji ale dostihne. 

Za svitu svíčky otec malému synovi vypravuje o zlé bytosti, která obchází po našem světě. Kdo záhadnou, stinnou siluetu s temnými důlky místo očí spatří, toho dřív nebo později dostihne. Takto temnou entitu uvádí na scénu režisér David Casademunt. Avšak zmatečný scénář s nevýraznými postavami atmosférické drama pohřbí dřív, než stihne zaútočit zamýšlené monstrum. 

Tříčlenná rodina žije osamoceně na statku kdesi uprostřed vyprahlé pustiny, kde je neohrožuje civilizace. Soběstačný život na odlehlé farmě v 19. století ale není žádná legrace – spousta těžké práce, spoléhání se na sebe samého a nezbytnost dávky disciplíny. Malý Diego si přes to všechno tento život užívá, společnost mu přitom spíše než zachmuřelý otec dělá rozverná, trochu paranoidní matka, která si s chlapcem hraje a vede ho k jemnějším činnostem, než je zacházení s puškou nebo stahování králíků z kůže. 

Zlom nastane ve chvíli, kdy se na pozemku objeví zraněný cizinec. Přinese s sebou totiž víc, než nezodpovězené otázky o životě „tam venku“. Na farmu s ním dorazí cosi neviditelného, co se rozhodne si ukořistit a ovládnout tamější obyvatele. Legenda praví, že kdo ho spatří, pro toho si dřív nebo později přijde… 

Ačkoliv se celovečerní španělský snímek režiséra Davida Casademunta v anotacích prezentuje jako horor, zapadá lépe do kategorie psychologického dramatu.Ačkoliv se celovečerní španělský snímek režiséra Davida Casademunta v anotacích prezentuje jako horor, zapadá lépe do kategorie psychologického dramatu. Možná právě absence výraznějších hororových prvků způsobuje, že podívaná je to poměrně táhlá, chybí v ní výrazné momenty překvapení a gradace. Během devadesáti minut se toho mnoho nestane a potenciál nezajímavě napsaných postav tak rychle ochabuje. 

Malý Diego se většinu času snaží zabránit své stále více vyšinutější matce, aby úplně zešílela, zatímco otec, hlava rodiny, postraší syna povídačkou o zlé entitě z minulosti a mizí ze scény. Matka fyzicky zůstane, ale mentálně je kromě pár schizofrenních výpadů kdesi ve ztracenu.

Ani z mysteriózní, zlé entity, která se ve filmu skoro neobjeví, nic nebude. Protože se ve filmu skoro neukáže, diváci nebudou mít jak zjistit, o co jí jde, odkud přichází a kým je. Vraždící silueta připomínající nepovedenou variaci na křížence mimozemšťana a Groota tak bude paradoxně potrestaná více než hlavní hrdinové, nedostane se jí pozornosti, sotva ji uvidíme a zřídka kdo ji pochopí. Víc pozornosti scénář věnuje i Diegovým králíkům, které na scéně uvidíme víckrát než ústředního záporáka. 

Přestože je scénář Stínu samoty jinak nezajímavý, Casademuntovi se alespoň zpočátku daří vytvořit tísnivou atmosféru života na samotě před dvěma stoletími, kdy se člověk mohl spolehnout jen sám na sebe a neměl k dispozici vymoženosti naší doby. Počáteční tíseň umocněná tmavou, chladnou barevnou paletou ale brzy ztrácí svůj výraz a divákům mnoho nepředává. Do poslední chvíle tak člověk čeká na pointu, a když přijde, nepřesvědčí. Snímek tak, paradoxně, vytváří dojem, že všichni se v podívané s westernovým nádechem bojí zlé entity. Zatímco ona se nejvíc bojí nastavené kamery. 

Diego si užívá s mámou, dokud se z mámy nestane paranoidní psychopat. 

Maminko, neotvírej, přišli podomní prodejci. 

Ozbrojení jsou všichni kromě padoucha.