Recenze Zpráva o záchraně mrtvého: Úspěšně umrtví téměř každého diváka

Už víc spát nepotřebuješ, tak se prober.

Pro pár jedinců velké umění plné symbolů, pro běžného diváka film, kde se nic neděje, respektive se tam děje pořád to stejné, a postavy se chovají jako mimozemšťané v přestrojení, kteří si nepříliš poctivě nastudovali lidské reakce.

S novým filmem se Václav Kadrnka ponořil do citlivého tématu, které buď znáte naprosto přesně, nebo o něm pouze máte v temném koutku duše nějakou ustrašenou naivní představu. Otec (Petr Salavec) náhle utrpěl mrtvici a leží v kómatu, v chodu jeho tělo udržují přístroje. Jeho žena (Zuzana Mauréry) a syn (Vojtěch Dyk) vytrvale u jeho lůžka hledají způsob, jakým přilákat duši milované osoby zpátky k nim. A to je tak nějak celé.

Svět okolo se zastavil, nebo pocitově vůbec neexistuje. Jakési odtržení od reality v takových chvílích je celkem trefné. Důležitá je jen jedna věc, přivést otce zpátky. Vrátí ho zpět k životu hlas syna, něžný dotek manželky, nebo potěžkání oblíbeného tenisového míčku? Určitě ho přivedeme zpátky, když najdeme ten správný způsob. Přece to musí jít. Ale pacienti kolem přichází a odchází a stejně tak mizí naděje. Člověk, kterého znají jako svého celoživotního partnera či otce a mentora, je najednou jen nehybná tělesná schránka.

Jako obvykle Kadrnkovo dílo na diváka klade nároky, není to zábava naservírovaná pod nos.Jako obvykle Kadrnkovo dílo na diváka klade nároky, není to zábava naservírovaná pod nos. Musíme se u filmu trošku nadřít. Pokud nemáte rádi sterilní prostředí nemocnic, věřte, že hlavní postavy jsou ještě mnohem sterilnější. Dialogy jsou strohé, vše se opakuje, matka se synem znovu vyráží do boje, u kterého možná nikdy nebude jasné, zda ještě trvá, nebo byl od začátku prohraný. Bolestnou vlastní zkušenost předává Kadrnka velice neosobním, chladným způsobem plným symbolů a opakování. Příběh vyprávěný bez zobrazování emocí, přitom o tak bohatém a niterném tématu, diváka nakonec vyčerpá. Očekává od nás dost trpělivosti, za kterou jsme odměněni jen málo.

Atmosféra české nemocnice je zachycena dokonale. Všudypřítomní odevzdaní pacienti čekající… na co vlastně? Ticho na chodbách. Ozvěna pleskání podrážek bot o linoleum, které pamatuje mládí Miloše Zemana. Odporné kafe z automatů. Otrávený personál. Plné výtahy a nekonečné schody vedoucí do dalších zmatených pater, v každém si člověk připadá osamoceněji než v tom předchozím. Oddělení plná zákazů. Nevstupujte bez vyzvání, nenoste květiny, nerušte, neklepejte, raději vůbec nebuďte.

Netradiční zobrazení ani není špatné, krom toho že vyniknou vysoké stropy budovy a příběh se odehrává tak nějak vertikálně, neustálé ježdění výtahem či chození po schodech nahoru a dolů, a stejná snaha přinést duši tatínka někde seshora zase dolů na zem… Symboly a situace se opakují, dokud postavám nedojde, že cestu ven či k vysvobození si musí najít sami, jejich blízký už to za ně neudělá.

Sdílení velice osobní a bolestné zkušenosti, která člověka hluboce zasáhne i když dopadne dobře, je určitě téma velmi bohaté, ale provedení je nesmyslně odměřené a odtržené od reality, zcela chybí emoce. Ano, je tu nějaký vnitřní boj, urputné odhodlání, ale ve finále na nás nedýchne ani láska, ani strach a obavy, víra, žádné přirozené city a reakce. Máme si všechno domýšlet. Ale proč?

„Počítejte do nekonečna a pak budeme hotoví.“

„Aspoň nemusí jíst tu nemocniční stravu.“

„Kde jsou tady ksakru ty záchody?“