Recenze V rytmu srdce: Co nabízí vítěz letošních Oscarů? Citlivý přístup k životu neslyšících, ignorování důsledků rozhodnutí i chybějící přesah

Zasloužená cena?

Ceny Akademie v letošním roce přinesly nejedno překvapení. S údivem si cenu za nejlepší ženský výkon v hlavní roli odnesla Jessica Chastain za Oči Tammy Faye. Nechyběl nevkusný humor moderátorů Amy Schumer a Chrise Rocka, který vyústil až v dnes virální projev toxické maskulinity Willa Smithe. O další překvapení se pak na konci večera postaralo vyhlášení ceny pro nejlepší film – připadla komornímu dramatu V rytmu srdce, remaku 8 let staré francouzské Rodinky Belierových.

Český název je přitom poměrně zavádějící a neadekvátní. Snímku mnohem lépe sedí název původní, CODA. Tato fráze je akronymem pro člověka bez sluchové vady, narozeného a vyrůstajícího v neslyšících rodinách (doslova Child of Deaf Adults, tedy Dítě neslyšících). A jednoho takového nám film režisérky Sian Heder (jejím debutem bylo komorní existenciální drama Tallulah) představí.

Jmenuje se Ruby (Emilia Jones), její otec pracuje jako rybář na lodi, matka pomáhá s prodejem ryb. Ruby nalezne lásku ve zpěvu, s pomocí energického učitele Villalobose by se chtěla dostat na prestižní hudební akademii v Bostonu. To by ale znamenalo opustit rodinu, pro které je Ruby důležitým komunikačním i socializačním kanálem. Podporu u rodičů ani bratra nenalezne, musí se proto rozhodnout sama, zda dá přednost pomoci domovu, či budoucnosti vlastního štěstí.

Pomineme-li francouzský původní snímek, je CODA v rámci kinematografie poměrně jedinečným příběhem. Režisérka se pokusila o zintenzivnění zážitku také obsazením neslyšících herců do hlavních rolí. Sympatický výkon Jones (momentálně hvězda hororovky Zámek a klíč) tak doplní Troy Kotsur (Mandalorian) a Marlee Matlin (jako první hluchoněmá herečka získala Oscara za film Bohem zapomenuté děti).

Jen originální a citlivý přístup ale nestačí.Jen originální a citlivý přístup ale nestačí. CODA celek i přes snahu zúčastněných nezvládá poskládat dohromady. Výsledku chybí přesah, který by publiku předal jasnou zprávu, kterou si po sledování mají odnést.

Přitom lze z postupu režisérky cíl poměrně jasně vydedukovat – zachytit a zpracovat těžkosti „obyčejného“ dítěte ve vjemově postižené rodině. Chce kontrovat zaběhlému principu odlišnosti ve valné většině snímků a výsledkem operativně a emočně zasáhnout diváka přímo do srdce.

Pokus o změnu zaběhlého přístupu v kinematografii k tématu inkluze tratí na určité lehkovážnosti příběhu, kterému nepomáhají strojené momenty. Konfrontace Ruby s učitelem, nechápajícím, proč u ní volba mezi hudbou a rodinou není naprosto jasná, demonstrativně ukazuje neochotu režisérky vylézt ze zaběhlých principů, a peripetii příběhu tak zahájí způsobem, který na poměr oscarového snímku není ani trochu inovativní.

Jakási pohodlnost není v CODĚ ojedinělá. Nakolik pečlivě Heder rozebírá vztahy v neslyšící rodině, tak detaily v ostatních částech filmu nechává s ledovým klidem nevykreslené a opuštěné. Otázka finančního zajištění Rubyina vzdělání v kapitalismem sežehnutých Spojených státech je odbyta „možností stipendia“. Jeho získání často není samozřejmostí v těch nejjednodušších případech ani v České republice, ignorování americké byrokracie tak působí až ironicky. Režie vrhá světlo reflektorů pouze na jeden problém, ostatní jí ale do záběru lezou taky, a není schopna se s nimi dostatečně vypořádat.

Druhý projekt Sian Heder si získá srdce mnohých jedinečností námětu, který si od Rodiny Belierových s inspirací a respektem propůjčuje. Se stejným respektem přistupuje k mezilidským vztahům skupin, kde je komunikační bariéra zakotvena již při narození. Příliš ale sází pouze na své přednosti, upadá do komfortu z vlastního postupu, až nedokáže vidět vytvořené nedostatky. Z nominovaných filmů se kvalitou zařadí do poloviny žebříčku – výsledné ocenění tak oproti minulým letům opět upadá do průměru, a můžeme se znovu ptát, kdy se slibovanou reformou Akademie opravdu přijde.

Rodinu si nevybereš.

Ale je na ni spolehnutí…

…i když člověk ztrácí hlavu.