Recenze: Mára jde do nebe nás vezme na výpravu, ze které občas pořádně mrazí

Příběh horolezce Marka Holečka v celovečerním dokumentu.

Jeden z našich nejlepších horolezců se pětkrát vydal zdolat Gašerbrum I, jedenáctou nejvyšší horu Země. Po nové cestě, alpským stylem, tedy bez kyslíku, bez nosičů, vydán hoře napospas jen s tím, co se svým parťákem unesou na zádech. Za své snažení byl oceněn “horolezeckým Oscarem” Zlatým cepínem, který získali se spolulezcem Zdeňkem Hákem jako vůbec první Češi. Jak ale vypadaly předchozí neúspěšné pokusy a co všechno Márovi hora nejen dala, ale i vzala, to je dlouhý příběh. A v rukách zkušené režisérky Markéty Ekrt Válkové nesmírně poutavý, klidně i pro laika. Ovšem nutno dodat, že to možná neměla ani tak těžké, protože Holeček je neskutečný svéráz. To je nejspíš jedno z tajemství jeho úspěchu. Jak ve filmu zazní, druhý Mára na světě není.

Můžeme ho obdivovat nebo považovat za šílence, osobnost je to každopádně fascinující.Sledujeme každodenní rodinný život, promlouvají k nám Holečkovi parťáci, dost výmluvné jsou i jeho záběry z výprav. Ty jsou pochopitelně jeho vlastní, nebo pořízené spolulezci. Sledujeme extrémní tlak a vyčerpání při cestě na osmitisícovku, syrovost hor a nekompromisní sílu přírody. Ve vzduchu vždy visí mrazivá skutečnost, že i když člověk dosáhne vrcholu, není to konec cesty, ale čeká ho ještě stejně nebezpečná cesta dolů, a to už se značnou dávkou únavy. Jak vzdorovat počasí i vlastním možnostem, jak vyhodnotit, kdy mám ještě šanci se vrátit živý. Nedochází k ale předlouhému filozofování, pořád se něco děje. V divákovi přirozeně vyvstávají smíšené pocity z urputnosti, se kterou se Mára vydává zdolat horu znovu a znovu, když doma nechává rodinu, ale některé scény dokazují, že si ji vlastně nosí všude s sebou. Můžeme ho obdivovat nebo považovat za šílence, osobnost je to každopádně fascinující.

Možná i kvůli jeho optimismu není ve filmu smrt velkým tématem, přestože se tu nevyhnutelně vynoří. Škoda, že se snímek o chvilku déle nevěnoval pocitům na vrcholu, zničehonic je s divákem už dole a koukáme na propagační focení, o uzavření této kapitoly života jakoby není řeč. Tato pasáž mohla být o něco uspokojivější. Zajímavé je povídání o žití v momentu, vnitřním puzení pořád dosahovat dál a výš. Vše propojené humorem a nadhledem. Nutno dodat, že se tu přirozeně vyskytují vulgarity, ale ty k Márovi prostě patří, to ale neznamená, že jsou to jediné, co z něj “vypadne”. V průběhu svého vyprávění formuluje také velice působivé myšlenky, které v divákovi mohou rezonovat ještě dlouho po zhlédnutí… Sice nás pustil jen tam, kam sám chtěl, ovšem už to je až až.

Jaká je cena za dosažení vrcholu?

Setkání s Matkou přírodou tváří v tvář.

Setkáváme se i s lidmi z Márova života.