Recenze Prezidentka: Vzletné poselství filmu a dobré herecké obsazení ztrácí lesk kvůli chatrnému scénáři

„Ne všechno, co je rozbité na kousky, je ztracené.“

Kateřina Čechová se stane historicky první českou prezidentkou. Po celém dni plném práce nemá ale nikoho, s kým by se mohla odreagovat. Navíc je neustále středem pozornosti, takže se nemůže jen tak vydat mezi lidi. Jednoho dne se ale právě k tomu odhodlá – vezme si paruku a převlek a vytratí se do podhradí. Postupně naváže vztah se sochařem Petrem, který nemá nejmenší tušení, do koho se to zamiloval. Nicméně nakonec se to jako vždy všechno provalí.

Herečka Aňa Geislerová se do role prezidentky překvapivě dost hodí. Pokud v budoucnu český národ někdy překoná stereotypy a prozře natolik, že zvolí do tohoto úřadu ženu, měla by vypadat nějak takto. Ondřeje Vetchého jako svérázného, ale milého sochaře nejde nezbožňovat. Ale to se v jeho případě dá říct téměř o všech jeho rolích. Ačkoliv dokáže zahrát cokoliv, tato pozice mu neskutečně sedne. Když už za někým utíkat z Hradu, tak jedině za ním. Jejich děti ztvární Denisa Biskupová a Oskar Hes. Herci Veronika Khek Kubařová a Juraj Loj si střihnou dvojici asistentů prezidentky.

Tvůrci se ze všech sil snaží nastínit, jak by to v naší republice mohlo vypadat v lepších časech.Tvůrci se ze všech sil snaží nastínit, jak by to v naší republice mohlo vypadat v lepších časech. Ty podle nich zase nemusí být tak daleko, protože podle údajů ve snímku se děj odehrává zhruba v roce 2024. Fantazírují například o pro nás nepředstavitelných šílenostech. Jaké by to asi bylo mít na nejvyšších politických postech lidi, za které bychom se nemuseli stydět? Nebo jaký by to byl pocit zpívat nahlas českou hymnu a cítit opravdovou hrdost, stejně jako to mají některé jiné národy? V současnosti stačí jen taková scéna ve filmu, aby vyvolala hurónský výbuch smíchu. Vlastně je ale strašná škoda, že to necítíme jinak.

Právě kvůli tomu, že je to taková vysněná vize budoucnosti, to působí všechno příliš zalité sluncem. Skeptičtí diváci si na něčem takovém vyloženě smlsnou. Ani se neřeší skutečné politické a světové problémy, ačkoliv by se to vzhledem ke zvolenému prostředí dalo očekávat. Právě to by třeba pomohlo vyplnit palčivé mezery ve vypravování a dílo by bylo alespoň o něco realističtější. Do tohoto žánru se však zřejmě podle autorů něco takového nehodí. Nicméně ani seberomantičtější celek nikdy plně neobstojí bez nějaké další nadstavby.

Stačilo by do snímku vnést o něco více humoru a celé by to vyznělo hned jinak. Bohužel se bere zbytečně moc vážně, takže se kromě několika málo humorných dialogů nebo situací nedočkáme ničeho dalšího. Zamrzí to ještě více kvůli tomu, že by pro to byl prostor. Například několikrát opakovaný motiv vyhýbání se rostlinám na hradních chodbách vyzní úplně do ztracena.

Příběh se inspiruje žánrově podobnými filmy ze zahraničí. Premiér s tváří Hugha Granta se v Lásce nebeské také snažil vybojovat si právo na lásku nejen před občany státu, ale i sám před sebou. I v tomto díle navíc dochází k dlouhému filozofování o tomto silném citu. Když se holčička z publika zeptá, co si prezidentka přeje k Vánocům, určitě nečeká, že bude následovat tak dlouhý monolog. Každá správná vánoční romantika končí velkolepým plesem na hradě nebo zámku, kde se to všechno záhadně vyřeší. Ve snímcích pro puberťačky u toho ještě nechybí princové z malých království. Ti tady sice nejsou, ale vynahrazuje se to luxusním prostředím a garderobami.

Režisér a scenárista Rudolf Havlík, stejně jako v případě Pohádek pro Emu (2016), vsadil na dvojici Ondřej Vetchý a Aňa Geislerová. Herecky jim není co vytknout, ale není mezi nimi žádné jiskření a jejich postavy nejsou tak komplexní, jak by mohly být. Když je ve filmu snadno odvoditelný děj, měli by se tvůrci snažit zaujmout ještě něčím jiným. V tomto případě se divák sice dočká krásných scenérií Prahy, ale vypravování není zasazeno do nějakého hlubšího kontextu a nesnaží se ani příliš pobavit. Vsází se všechno na romantiku jako hrom, protože na tento žánr přece Češi nedají dopustit. Dílo se navíc pokouší ukázat, že ještě není pozdě změnit naši politiku a že spojení národní hrdost nemusí představovat jen úsměvný a naivní patos. Škoda, že se to ale neděje nějak uvěřitelněji. Třebaže může Prezidentka chvílemi působit zdlouhavě, jako jednorázová oddechovka pro nenáročné publikum postačí.

A pak spolu ladně odtančili do západu slunce.

Tak to vypadá, že budeme nevlastní sourozenci!

Štěstí, že je tenhle mizerný převlek jen ve filmu, protože ve skutečnosti by moc nefungoval.