Recenze Babylon: Strhující a vyčerpávající

Hollywood je prohnilý, ale láska k filmům je pravá.

Jelikož v prvních pěti minutách filmu uvidíme postavy zasažené sloními výkaly i lidskou močí, rychle nám dojde, že Damien Chazelle posunul svou tvorbu na jinou úroveň. Jaká úroveň to přesně je, toť otázka. A zvířat i tělesných tekutin tu ještě uvidíme dost.

Ukazuje temnou stránku Hollywoodu a jen málo radosti.Podobně jako La La Land nebo Whiplash, i Babylon je ódou na umění, konkrétně film. Chazelle většinou u svých hrdinů sledoval škrábání se na vrchol, tentokrát se dívá i na to, co se děje po cestě dolů do hlubin zapomnění. Ukazuje temnou stránku Hollywoodu a jen málo radosti. Párty jsou stejně divoké a zběsilé jako natáčení, kde vládne chaos a pláče se na povel. Představuje nám vzestup a pád několika postav, které touží být součástí “něčeho většího”, všichni sdílí stejné sny a kokain. Charismatická Nellie (Margot Robbie) je protipól tvrdě pracující a podceňující se Miy z La La Landu, Nellie nikdy neměla pochyb o tom, že je hvězda, je do sebe zahleděná, a ne úplně v kontaktu s realitou. Přes svůj šarm nám k srdci nikdy tolik nepřiroste. Asistent Manny (Diego Calva) je “holka pro všechno”, ochotný udělat cokoli, jen aby mohl pracovat na natáčení. Postava Jacka (Brad Pitt) blahosklonně proplouvá manželstvími i rolemi ve velkofilmech. Ať už jsou herci sebezajímavější, nezabrání nám v přemýšlení, kdy už snímek bude končit. 

Film je nabitý dějem, dekadentními večírky, postavami. Často je ke svým hrdinům nemilosrdně krutý, ničí jejich vztahy, sny, zdraví, ale dělá je nesmírně šťastné a naplněné. Tedy alespoň občas, na prchavý moment. Chazellovy postavy, které hledají štěstí v Hollywoodu dvacátých let, nikdy nemají vlastní osud ve svých rukou, ale jsou závislé na pomíjivé přízni jiných. Babylon nás dokáže zaujmout, pobavit, dojmout, ale i znechutit, zmást, otrávit. Vzbudí v nás plejádu pocitů, dokáže všechno, čeho je film jako takový schopen divákovi přinést. Tedy až na komplexní uspokojující zážitek. Odkazuje na spoustu filmů (Zpívání v dešti, Hříšné noci, Mulholland Drive) dokonce recykluje i vlastní La La Land formou melodie. Nenachází ale vlastní tvář, je tu všeho moc a každá scéna jde do vyhroceného extrému. Je to spíše vyčerpávající než obohacující.

Chazelle útočí na naše smysly a hranice toho, co považujeme za příjemné a zábavné. A nejednou se mu povede tyhle hranice překročit. Vrší ale jeden nápad za druhým, skáčeme mezi komedií a mysteriózním dramatem, vzniká nesourodý mišmaš. Snaží se spíše budit emoce než vyprávět příběh. Sdělení je roztroušeno a sbíráme ho náhodně jako drobky. Náš dojem ze skvělých scén je překryt těmi méně povedenými a nechutnými. Je to možná zajímavý a lehce šokující experiment, ale musíme se sami sebe ptát, proč se na něj díváme, zvláště, když se po dvou hodinách stále neblížíme konci. 

Chazelle umí vytvořit filmové momenty, které na nás zapůsobí a vryjí se do paměti. V Babylonu nám však ukazuje jak temnou stránku Hollywoodu, tak svého umění, protože netvoří jen líbivé obrazy, ale také šokující, nechutné a znepokojivé scény. Bylo by to možná příjemné zpestření mezi běžnou filmovou produkcí, kdyby převládala příjemná podívaná a Babylon netrval tři hodiny. Tohle je jen dekadentní zmatek.

„Ahoj, jak se jmenuješ, asi tě miluju.“

Hvězdou i troskou se můžete stát přes noc.

Na filmech je něco magického.