Recenze: tata_bojs.doc je dokument, který se trefuje do těch správných not

Sehranost, humor a upřímnost jsou hnací silou, která udržuje snímek poutavý od začátku do konce.

Legendární kapela z pražské Hanspaulky slaví 35. narozeniny a my se pod taktovkou režiséra Marka Najbrta podíváme nejen na její hudební vývoj, měnící se složení a rostoucí popularitu u hudebních fanoušků, ale i na osobnosti zakládajících členů Milana Caise a Marka Huňáta neboli Mardoši, které odmalička pojí hluboké přátelství navzdory odlišným povahám. Jejich rozdílnost by mohla být důvodem neshod, ale místo toho je to právě ona, co činí jejich pouto tak jedinečným a trvalým, a je stavebním kamenem Tata Bojs.

V dokumentu promluví spousta hostů: bývalí členové Tata Bojs, rodiče, manažeři… Jakub Kohák vzpomíná na natáčení nejvýraznějších videoklipů, členové divadla Vosto5 nabízí svérázné rozptýlení. Ale nic není zdaleka tak zábavné, jako když se před kamerou objeví hlavní duo. Jeho bezprostřednost je fantastická. Máme pocit, že jsme právě na návštěvě u Mardošovy babičky, abychom se podívali, kde probíhaly některé zkoušky za mladých let, nebo u Caise v kuchyni: “Manželka je trochu naštvaná, že jsem jí neřekl, že přijdete.” Tisíc záběrů v průběhu let, jak si Mardoša fotí na svůj všudypřítomný foťák: “Dneska fotí všichni všechno, kdežto tehdy fotil jen někdo něco.”

Není z nich cítit žádná póza, nečekají nás křečovité “veselé historky z natáčení”, mluví na rovinu, vzpomínají. Provází nás svou základní školou, tělocvičnou kde proběhly první koncerty, ale podíváme se i do zákulisí těch současných, které jsou samozřejmě už jiná liga. Jen se stále stejným nasazením a vyšším sebevědomím. Staré televizní rozhovory přináší samou perlu (a kdo by se se slzou v oku nesmál při pohledu na módu osmdesátek a devadesátek). “Bojs” si na nic nehrají. Vysvětlují, proč se prezentují jako kapela z Hanspaulky, nebo jaký žánr vlastně hrají. Jeden se občas rozčílí, když se v zákulisí koncertu něco nedaří, druhý naopak neříká sprostá slova a raději tlačí do stolu, aby ze sebe vybil vztek. Jeden je perfekcionistický umělec, druhý roztržitý introvert. A kdo si vozí na turné vlastní papuče?

Těm, kteří nejsou fanoušky Tata Bojs, asi film moc nedá, protože neprezentuje jejich hudbu jako takovou. Je v něm určitá míra předpokládaných znalostí, která by mohla nováčky nechat trochu ztracené. Také tempo může být občas nevyrovnané. To jsou však drobné výtky k jinak úchvatnému filmu. 

Je to hravá, nesmírně zábavná, místy šílená a občas dojemná podívaná o kapele, za kterou stojí (především) dva její jedineční a charismatičtí “tátové”.Dokumenty o umělcích jsou často prostě jen… dokumenty o umělcích. Z tohoto filmu ale nějakým neuvěřitelným způsobem udělal Najbrt dílo, které má stejnou atmosféru jako hudba Tata Bojs, a to přitom bez toho, aby tam zaznělo víc než pár vteřin jakékoli písně. Není to žádný záznam koncertu. Je to hravá, nesmírně zábavná, místy šílená a občas dojemná podívaná o kapele, za kterou stojí (především) dva její jedineční a charismatičtí “tátové”. Najbrt se chytře vyhýbá typickým nástrahám hudebních dokumentů a přináší něco mnohem autentičtějšího a intimnějšího.

Je to víc než jen kronika vzestupu kapely ke slávě – je to upřímná pocta trvalému přátelství a tvůrčí spolupráci dvou velmi odlišných, ale stejně talentovaných osobností, a muzikantů, kteří se k nim na jejich cestě připojili.

Pokud máte Tata Bojs rádi, budete se bavit, smát a možná i trochu slzet. A bude se vám líbit i tenhle dokument. Ať už jste jejich dlouholetými fanoušky, nebo jste na ně právě narazili, tento film slibuje nádhernou, hudbou prodchnutou jízdu vzpomínkami. Je to dokument, který vybočuje z řady a nabízí víc než jen standardní historii kapely a anekdoty ze zákulisí koncertů. Místo toho zachycuje podstatu hudby Tata Bojs: hravou, občas výstřední a vždy poutavou. Pokud přemýšlíte, zda tento snímek stojí za váš čas, pozor, spoiler – rozhodně stojí.

Co nabídne budoucnost, to se ještě uvidí.

Dokument je, stejně jako koncerty, i vizuálně zajímavý.

Jejich tvorbu detailně rozebereme.