Recenze: Vedlejší pokoj je film, ve kterém i oblečení hlavních hrdinek zastíní zápletku

Že by Ztraceno v překladu?

Pedro Almodóvar se poprvé pustil do anglicky mluveného snímku, a přestože má stále svůj typický vizuální švih a melodramatický instinkt, něco podstatného se v překladu ztratilo. Díky silnému hereckému obsazení v čele s Tildou Swinton a Julianne Moore a příběhu, který slibuje dojemnost a hloubku, nám měl film vyvolávat mravenčení a slzy. Namísto toho u něj spíše budeme zívat a koukat na hodinky, protože se Vedlejší pokoj plouží, oděn sice do krásných kostýmů, ale zatížen strnulými dialogy a vyprávěním, které nedokáže zasadit emocionální údery, o něž usiluje. Pro fanoušky hloubavých dramat a Almodóvarova charakteristického talentu je tu dost věcí, které mohou vzbudit zájem. Ale aby bylo jasno: nejde o filmový zážitek, který by vám změnil život na úrovni Bolesti a slávy nebo jiných předešlých děl. Tady jsou brilantní momenty zastíněné mrakem promarněného potenciálu.

Příběh sleduje Marthu, kdysi nebojácnou válečnou zpravodajku, která se potýká se smrtelnou rakovinou, a její odcizenou přítelkyni Ingrid, autorku bestsellerů, kterou tíží vlastní existenciální strach. Po letech odloučení se obě ženy znovu setkávají, když Martha naverbuje Ingrid pro ponurý, ale hluboce osobní úkol: doprovodit ji na pobyt, kde si hodlá vzít život. Vydávají se tak spolu na dovolenou, ze které se vrátí už jen jedna. Zatímco čekají na Marthin odchod, ženy vzpomínají a hloubají ve svých citových problémech, přičemž těžké téma rozbíjejí střípky humoru. Jak se dny mění v týdny, stává se Marthino rozhodnutí katalyzátorem existenciálních úvah o životě, lásce a o tom, co znamená řídit svůj osud.

Ve své podstatě se Vedlejší pokoj zabývá tématy smrtelnosti a autonomie.Ve své podstatě se Vedlejší pokoj zabývá tématy smrtelnosti a autonomie. Marthin pragmatický postoj k blížící se smrti kontrastuje s Ingridinou neochotou čelit tak kruté konečnosti. Jejich vzájemné vztahy jsou prošpikovány filozofickými úvahami a literárními odkazy, které naznačují intelektuální hloubku, o niž Almodóvar usiluje. Bohužel příběh často působí, jako by si odškrtával seznam závažných témat, místo aby je nechal postavy autenticky prožít. Chvíle, které by měly působit syrově a dojemně, působí spíše klinicky, a i když film koketuje s emocionální intenzitou, často se stáhne právě ve chvíli, kdy by se měl ponořit mnohem, mnohem hlouběji. Výsledkem je, že příběh působí spíše jako zinscenovaná debata než jako organické zkoumání lidského vztahu. Někdy máme chuť zakřičet: “Trochu života do toho umírání!” Pokud máte rádi filmové umírající hrdiny jako postavy smějící se své zoufalé situaci a oplývající černým humorem, tohle bude jednoznačně zklamání.

Swinton a Moore vnášejí do svých rolí vážnost, i když je brzdí občasné trapné dialogy. Swinton se svou charakteristickou éterickou intenzitou ztvárňuje Marthu jako šíleně sebevědomou a zároveň hluboce zranitelnou. Moore naopak září jako Ingrid, jejíž strach, nejistota a neustálé zpochybňování dodávají filmu tolik potřebnou lidskost.

Almodóvarův typický způsob používání barev, jako jsou karmínové šály a azurové stěny, dodává filmu živost, která ostře kontrastuje s jeho ponurým námětem. Scénografie, od minimalistického domu až po dokonale upravené skříně, působí jako samostatná postava. Zvláštní zmínku si zaslouží kostýmy: jsou nepochybně zapamatovatelnější než některé dialogy. Náladu umocňuje hudba Alberta Iglesiase, která osciluje mezi melancholickými smyčci a nenápadnými klavírními motivy. Nevyžaduje pozornost, ale jemně podtrhuje témata filmu.

Dialogy, přeložené z Almodóvarovy obvyklé španělštiny do angličtiny, často působí nuceně a nepřirozeně. Postavy občas nezní jako skuteční lidé, ale spíše jako filozofující mluvčí. Věty, které by ve španělštině mohly fungovat, ztrácejí v angličtině rytmus a emocionální odezvu, takže některé scény působí ploše, pokud na nás tedy vůbec nějak dokáží působit. Zatímco Almodóvarovo evropské cítění často dodává jeho dílům další vrstvy, zde působí jeho ztvárnění amerického prostředí a postav podivně odtažitě a neautenticky. Trapná podzápletka s Marthinou odcizenou dcerou (i její obsazení) je už úplně zbytečná.

Vedlejší pokoj je vizuálně příjemný film se slušnými hereckými výkony, ale postrádá emocionální sílu a vypravěčskou soudržnost, kterou od Almodóvara očekáváme. Navzdory svým silným stránkám však Vedlejší pokoj v kritických oblastech selhává a divákovi před emocionálním zážitkem zabouchl dveře před nosem.

Barvami to tu jen hýří.