Recenze Pán prstenů: Válka Rohirů nás znovu zavede do Helmova žlebu

Snad se Tolkien neotáčí v hrobě.

Vítejte zpět ve Středozemi, zemi legendárních bitev, úchvatných výhledů a postav, které se zdají být alergické na krátké cesty. Tentokrát však zapomeňte na hobity, elfy a Sauronovo zlověstné oko – jedeme přímo do srdce Rohanu. Toto je anime prequel, který nás katapultuje do krví nasáklých počátků Helmova žlebu.

Tento snímek, režírovaným mistrem anime Kendžim Kamijamou, slibuje, že zodpoví všechny otázky, na které se fanoušci Tolkiena nikdy neptali. Poznáme krále Helma Kladiva, jeho svéhlavou dceru Héru a pomstychtivého válečníka Wulfa, který si chce zahojit zlomené srdce válkou – terapie očividně nepřipadala v úvahu. Rohanský lid je nucen ustoupit do dnes již proslulého Helmova žlebu a my se můžeme těšit na spoustou bitevní strategie, hrdinských proslovů a emocionálních střetů.

Na jednu stranu nám tahle zjednodušená zápletka přináší přímočarou zábavu, na druhou stranu působí trochu uspěchaně.Ale nemá cenu očekávat mnohovrstevnatý příběh jako v Návratu krále. Na jednu stranu nám tahle zjednodušená zápletka přináší přímočarou zábavu, na druhou stranu působí trochu uspěchaně. Děj je trochu povrchnější, některé příběhové linie se ve shonu ztrácejí. Zatímco Helmovi se dostane několika okamžiků introspekce (mezi rozbíjením lebek), Héra si hledá vlastní cestu, ale přitom není tak výraznou ženskou hrdinkou, jak by film potřeboval, a u Wulfa budeme postrádat určitou morální komplikovanost, je to předvídatelný záporák, kterého zajímá jen pomsta. To bychom očekávali od padoucha z telenovely, ne z tolkienovského eposu.

Kendži Kamijama přenáší své zkušenosti z anime do Středozemě, a i když to není bezchybný přechod, rozhodně je ambiciózní. Styl animace je expresivní a dodává každému máchnutí mečem a pobídnutí koně váhu. Prolínání postav na hyperrealistickém pozadí je však rušivé a velkolepě na nás zapůsobí jen pár momentů. Bojové sekvence jsou zvládnuté, i když v několika momentech vizuálního chaosu bychom si přáli pevnější ruku. Scénář jakoby závodil sám se sebou. Chvíle, které by měly vřít, jsou rozplizlé, Wulfova vendeta postrádá potřebnou hloubku, aby se z něj stal skutečně zapamatovatelný padouch, a Héřin příběh působí jako nutně odškrtlé políčko „silná ženská postava“.

Pokud máte neuhasitelnou žízeň po dalších příbězích ze Středozemě, milujete fantasy, akci a anime, zároveň bažíte po nějakém tom krveprolití a zbožňujete epické bitevní scény, pak asi budete spokojeni. Bohužel vizuální stránka, ačkoli je místy ohromující, občas tápe v rovnováze, a scénář mohl věnovat více času rozvoji postav a celkově hloubce příběhu.

„Sakra, ty se mi nevejdeš do trouby…“