Recenze Nosferatu: Technicky působivé, ale bezduché cvičení ve filmové nostalgii

Snímek plyne tak pomalu, že pocítíme věčnost nemrtvé existence.

Jednou za mlhavé noci se Hollywood v čele s režisérem Robertem Eggersem rozhodl vykopat starou rakev s nápisem „klasický horor“ a přihodil k ní třpytivý rozpočet, pár herců z první ligy a dostatečně okázalé osvětlení, aby to působilo umělecky. Tak se zrodil Nosferatu z roku 2024 – zádumčivá, gotická předělávka němého mistrovského díla z roku 1922. Nebo alespoň marketing chtěl, abychom tomu věřili. Pokud máte rádi gotickou atmosféru, artový horor nebo Willema Dafoea jako úchyla, rozhodně se vám naskýtá šance na dobrou zábavu. Pokud ale chcete něco méně sofistikovaného, svižnějšího a nebo prostě film, který se nebere smrtelně vážně, možná hledejte dál.

Upír Nosferatu je pradědečkem upírských filmů, ale jeho novodobá pocta je zádumčivá, příliš dlouhá, vizuálně ohromující, ale emocionálně prázdná.Upír Nosferatu je pradědečkem upírských filmů, ale jeho novodobá pocta je zádumčivá, příliš dlouhá, vizuálně ohromující, ale emocionálně prázdná. Příběh je známý: naivní hrdina Thomas Hutter (Nicholas Hoult) se vydává na strašidelný hrad, aby dokončil obchod s hrabětem Orlokem (Bill Skarsgård), stvořením tak bledým a vyzáblým, že by vedle něj Timothée Chalamet vypadal jako The Rock. Sotva mu unikne a spěchá domů, aby zachránil svou ženu Ellen (Lily-Rose Depp). Mezitím se Orlok vydává za nimi a přináší s sebou smrt. Následuje východ slunce, který dokazuje, že i nemrtví potřebují SPF. Jde o klasickou upírskou látku, ale Eggersova oddanost předloze ponechává jen málo prostoru pro nový pohled.

Je tu lehce aktualizovaná Ellen, která má už víc co říct než „Zachraň mě, Thomasi!“ Lily-Rose Depp jí přináší přízračnou krásu s dostatkem melancholie. Willem Dafoe jako profesor von Franz je rozkošný, komediální závan čerstvého vzduchu v jinak příliš vážném filmu. Výprava a kamera jsou dokonalé. Každý záběr vypadá jako oživlý obraz, od mlhou zalitých hor až po stinné interiéry Orlokova zchátralého hradu. Bohužel taky každý záběr křičí: „Tohle je UMĚNÍ, burani!“

Napětí se stupňuje, ale za jakou cenu? Za cenu naší trpělivosti. Co se týče tempa, některé scény jsou delší než Orlokovy nehty. Jako by tvůrci chtěli, abyste pocítili věčnost nemrtvé existence. Najde se tu pár lekaček, ale jinak tu hrůza funguje na jiném principu. Puristům se to bude líbit, milovníkům adrenalinu už tolik ne. Tohle je koneckonců gotický horor, ne vyvražďování středoškoláků na chatě.

Problém je v tom, že Nosferatu má jen styl, ale nic neumí. Navzdory strašidelnému make-upu a hrozivé přítomnosti postrádá Skarsgårdův Orlok strašidelné charisma. Houltův Hutter je dřevěný jako kůl a Ellen působí nedotaženě. Scénář, zatížený strnulými dialogy, nenabízí žádný emocionální vztah k postavám. Eggers je zřejmě tak posedlý vzdáváním pocty, že zapomíná do svého příběhu vnést život. Dokonce i erotika a násilí ve filmu působí podivně sterilně, spíše jako náladová reklama na parfém než jako skutečný horor.

Nosferatu je vizuálně líbivá podívaná, ale vypravěčsky zívačka, která se lépe hodí pro studenty filmových škol pitvající Eggersovu technickou zručnost než pro příležitostné diváky hledající napínavý hororový zážitek. Jestli jste zarytými fanoušky gotické estetiky nebo máte slabost pro Eggersovu pečlivou filmařinu, nejspíš budete i toto dílo obdivovat. Pokud však přicházíte kvůli strachu, napětí nebo dokonce náznaku zábavy, bude lepší, když se půjdete ohřát do jiného kinosálu.

„Ach jo, zase nejede proud.“