Recenze: Útěk je zajímavý a dojemný, ale má co říct dnešnímu divákovi? 

Remake, který se tak trochu zapomněl pohnout kupředu.

Je to už více než šedesát let, co se příběh Oty Hofmana poprvé dostal na filmová plátna, teď se k tématu vrací David Laňka. Nejde ale o útěk slepou uličkou? Desetiletý Saša (Jakub Barták) je typický otloukánek, ve škole ho šikanují spolužáci, doma čeká násilnický otec (Štěpán Kozub), zatímco zoufalá matka (Kristýna Kociánová) jen tiše přihlíží. Když se Saša nachomýtne k požáru stodoly, který vyvolá rozruch, raději vezme nohy na ramena. Při ukrývání pozná sedmnáctiletého Rudu (Kanwar Šulc), kluka na útěku z pasťáku, který je pravým viníkem. Zatímco Saša touží po spravedlnosti, Ruda chce najít svobodu za hranicemi, což znamená, že jejich „přátelství“ má poněkud vyhrocenou dynamiku. Na společném útěku oba dostanou cennou životní lekci.

Laňka se snaží diváka vtáhnout do silného dramatu o dvou ztracených duších, kterým okolní svět nedává příliš mnoho šancí. Rozhodně se daří v nás budit emoce, ale když se chlapci ocitnou v úkrytu v horách, děj uvízne. Jejich vztah se nevyvíjí postupně, ale je to spíše jeden krok vpřed a dva vzad, takže nám nenabízí příliš uspokojení ani logiky. Chlapci sdílí své bolístky a prochází stresujícími situacemi, ale ve vývoji pouta se to neodráží. A tak, i když motivace obou postav jsou pochopitelné, občas zůstávají zahaleny v mlze scenáristických nesrovnalostí.

Citlivá práce kamery přidává příběhu napětí a autenticitu a zasněžené hory vizuálně podtrhují téma útěku do neznáma.Chlapci v hlavních rolích každopádně válí, Jakub Barták jako Saša je velmi přirozený, křehký, vystrašený, ale zároveň odhodlaný. Místy je tak přesvědčivý, že byste nejradši vběhli do plátna a odvedli ho domů. Kanwar Šulc zase střídá nevypočitatelnost a drsnost s náznaky citlivosti, které dodávají jeho postavě hloubku. Oběma bohužel škodí samotný scénář, ze kterého čpí nemodernost. Současný mladý divák se s nimi asi těžko ztotožní, když mají blíž k dialogům dvou mimozemšťanů, kteří předstírají, že jsou lidské děti. Citlivá práce kamery přidává příběhu napětí a autenticitu a zasněžené hory vizuálně podtrhují téma útěku do neznáma. K tomu přispívá i melancholický soundtrack Markéty Irglové.

Kristýna Kociánová v roli matky se bohužel v příběhu jen mihne, což je škoda – právě její vztah se Sašou by mohl dodat příběhu ještě větší emocionální sílu. Naprostým selháním je ovšem zpracování postavy otce v roli Štěpána Kozuba. Ten je sice herecky jako vždy přesvědčivý a mnohokrát nás z něj zamrazí, ale jeho “vývoj” v závěru filmu, bez přílišného prozrazování děje, je zcela absurdní. Dnes už víme o psychologii člověka mnohem víc a téma domácího násilí je snad konečně bráno dost vážně. Neměli bychom tedy předstírat, že násilníci se mění mávnutím kouzelného proutku, protože za každým krátkým zlepšením situace následuje staré známé peklo. Laňka dokonce klade odpovědnost za zastavení týrání na oběť! Ta si má podle něj uvědomit, že “nikdo nemá právo ji být”. To si může uvědomit možná manželka násilníka a vztah opustit, ale malé dítě je v takové situaci zcela bezmocné. Snímek mohl být aktualizován patřičnou intervencí a jednáním hodného čtvrtině jednadvacátého století. Pokud by nedejbože film měl inspirovat dítě v podobné situaci, dá mu jediné rozhřešení: uteč z domova a tatínkovi vše dojde a polepší se.  

Díky tomu, že je Útěk založen na vzájemném poutu hlavních hrdinů, příběh je poměrně nadčasový, a tak nás stále dokáže zaujmout. Nicméně ne strhnout. Oceníme uvěřitelné výkony mladých herců a bezvýchodnou atmosféru doplněnou citlivou kamerou. Ale ke skutečně zajímavému vývoji, který vzbudí náš zájem, dojde tak pozdě, že… je prostě pozdě. Film si mohl s našimi emocemi pohrát mnohem dříve a mělo by to na diváky výraznější dopad.

Mladí herci ze sebe vydali všechno.

Z násilnického otce nás skutečně mrazí.

Pocitům hlavních hrdinů snadno věříme.