Vítejte ve světě, kde se elegance potkává se smrtící brutalitou.
Spin-off z krvavého světa Johna Wicka zní jako dada koláž z Labutího jezera, nožů a rozsekaných mrtvol, ale výsledek není zas tak marný. Tedy, pokud vám nevadí, že logika má už od úvodní scény přeřezanou achillovku.
Ana de Armas, která umí být něžná i tajemná, se zde pokouší stát něčím, čím v očích mnohých nikdy být neměla: nelítostnou mstitelkou s plamenometem v jedné ruce a nožem v druhé, přičemž třetí ruku by potřebovala na přeživší make-up. Po úvodní scéně je z její postavy dětský sirotek a zůstává jí jen místo v baletní škole. Ne, nejde o zápis na taneční konzervatoř, ale spíš o výcvikový tábor smrti, kde je tanec chápán jako metafora boje a vraždění jako umění těla v pohybu. Zdejší baletky totiž netrénují jen na Louskáčka, ale na něco vizuálně mnohem více strhujícího. Tedy pokud nejste příznivci baletu, ale spíše krvavé řežby. Na filmovém plátně tak uvidíme temné, stylizované násilí s noblesou, která by mohla konkurovat viktoriánské seanci s démony.
Bohužel, samotná Ana de Armas se v tom všem stylu trochu ztrácí. Její snaha hrát Eve smrtelně vážně působí, jako by si spletla film s Shakespearovským dramatem o ztracené identitě. Tam, kde Keanu Reeves dokáže říct jedno slovo s vnitřní bolestí, která by mohla zhasnout svíčku na sto metrů, de Armas je spíše na úrovni recitační soutěže. Když se ti dva setkají v jedné scéně, a naštěstí to není často, ukazuje se propast mezi tím, kdo umí významně mlčet, a kdo jen mlčí.
Snímek zůstává věrný Wickovu vesmíru, kde existuje nepsaný zákon: fyzika má dovolenou, policie neexistuje a realita je pouze váš vlastní názor.Snímek zůstává věrný Wickovu vesmíru, kde existuje nepsaný zákon: fyzika má dovolenou, policie neexistuje a realita je pouze váš vlastní názor. Styl je devadesát procent všeho. Záporák je bohužel jen chladným stínem předchozích padouchů. A i když se Wick objeví jen na skok, jeho stín visí nad každou scénou jako připomínka toho, kvůli komu jsme přišli do kina, připomínka lepších časů a lepších replik. Scénář by klidně mohl být napsaný na účtenku z kavárny. Příběh o pomstě je až směšně lineární: viděla vrahy, vyrostla, vzala si zbraně a šla po nich. Žádné zvraty, žádné překvapení. Jen stoupající počet mrtvých těl a výměna zbraní. A přesto, ono to do jisté míry funguje. Režie Lena Wisemana v první polovině klopýtá jako baletka v gumácích. Akce je rozostřená, kamera epileptická a tempo kolísá mezi „dejte mi panáka“ a „už to skončilo?“. Ale pak se film najednou nadechne a je z něj taneční pohádka na dobrou noc pro psychopaty.
Fanoušci, kteří mají slabost pro stylizované násilí a rádi sledují, jak krásní lidé dělají ošklivé věci, hurá do akce. Balerína je krvavým uměním v rytmu bubnů smrti. De Armas se snaží být tvrdá, ale její výraz často evokuje spíš „ztratila jsem telefon“ než „zabiju tě očima“. Dostaneme zážitek, který nás sice nezasáhne do masa, ale rozhodně dá zabrat našim očím i žaludku. Škoda, že ne i hlavě… Není to revoluce. Ale rozhodně je to masakr s grácií.
„Budu střílet živé, mrtvé i nemrtvé, je mi to fuk!“
„Vždyť Johna už jsem hrál, chtěl jsem si jen dát rychlý kafe, proč mám být zase na place?“
„Chci dnes tančit nebo zabíjet?“
Balerína / Ballerina
Fanoušci, kteří mají slabost pro stylizované násilí a rádi sledují, jak krásní lidé dělají ošklivé věci, hurá do akce. Balerína je krvavým uměním v rytmu bubnů smrti. De Armas se snaží být tvrdá, ale její výraz často evokuje spíš „ztratila jsem telefon“ než „zabiju tě očima“. Dostaneme zážitek, který nás sice nezasáhne do masa, ale rozhodně dá zabrat našim očím i žaludku. Škoda, že ne i hlavě… Není to revoluce. Ale rozhodně je to masakr s grácií.
- Hodnocení
